Myslím, že to tak opravdu je. Aspoň já, když si vzpomenu na spolužáka Martina, myslím na to, že jsem celou dobu cítila, že není v pohodě, mrzí mě, že jsem tomu nepřikládala význam, že jsem mu třeba mohla pomoct.
V dnešní době spousta lidí považuje žal za chorobný stav. Naopak, žal při ztrátě blízkého je očistný proces. Vždycky jsem to tak vnímala, potvrzení jsem našla v knize Radkina Honzáka. A vím, kolika lidem hned po úmrtí partnera jsou nabízena antidepresiva, přestože žal není deprese. No, a v případě sebevraždy spolužáka takové to hloubání co by, kdyby, pokud nepřekročí meze a nestane se podstatnou náplní myšlenek, je určitě také normální. Žiju s tím 25 let, občas se to ozve, ale deprese mi to nepřivodilo. Na to mám jiné zdroje stresu.