Mně četla Babičku babička, když mi bylo 6. Byla jsem do toho natolik blázen, že pak jsem to zkoušela číst sama ve druhé třídě, ale to mi nešlo. Pak nám to četla učitelka ve škole, to se mi taky líbilo, ale už začínalo jít do tuhého a přecházelo se na Babičku Vulgaris. V pubertě a adolescenci nebylo možné si přiznat, že se mi líbí Babička, ani doma pod peřinou . Na vysoké škole vypadla z okruhu témat. Pak přišel nejstarší syn s tím, že ve škole viděl zajímavou knížku, která se jmenuje Babička a zaržál při zjištění, že ji máme doma, bohužel tu s těmi strašidláckými obrázky z osmdesátých let, co tam babička vypadá jak Husák bez brejlí. Ale to mu nevadilo. Četli jsme to, vetší dcera byla mrňavá školková, poslouchala tak napůl, ale zase ve třetí třídě - Babička. Teď to jedeme potřetí, další třeťačka a druhák, ten je takový hodně imaginativní a má rád nezvyklá slova. Je to srandovní, protože mladší dcera docela často něčemu nerozumí a malému je to jasné . Osobně nedám na Babičku dopustit, ale asi taky že mám svoje představy už z útlého dětství, se mi nelíbí vlastně žádné vizuální zpracování a asi se mi to přelévá i do životopisu B.N. A vlastně i jiných umělců. Nechce se mi vědět "jací byli doopravdy", asi že mám nějaké umělce v rodině a zažila jsem na vlastní oči, že tvorba není totéž jako autor.