Pozor, mám pocit, že tady krouží pocit, že "bezprostřední přístup" ke zvířatům znamená něco ve stylu "chovat se určitým vymakaným způsobem tak, aby zvíře se mnou bylo kamarád."

Ale tak to v žádným případě není. Bezprostřední přistup může zahrnovat i zdrhání. Jde o to, nepřistupovat k nim s hotovou představou, a to ani s představou "bude hezký, když budem kámoši." Představy znemožňujou vidět, vnímat zvíře, jaký momentálně je, tak, aby nám to nezakrejvalo, jaký ho chceme vidět. Pak jsme schopný všímat si zvířecí neverbální komunikace. Takže při bezprostředním přístupu, nefiltrovaným představou (obvykle představou našeho budoucího vztahu se zvířetem) si můžeme se zvířetem v rámci možností líp porozumět. Zvířata na něco reagujou agresí, na něco útěkem, na něco zvědavostí atd. Agrese je ale pro většinu zvířat více či méně riskantní. Takže pokud člověk nedělá něco, co tu agresi podporuje (zvíře usoudí, že člověk představuje větší riziko, než obrana před ním, nebo že člověk nepředstavuje velký riziko, ale je otravnej, a obrana je bezriziková), tak může opravdu často bejt se zvířetem v mezích možností kámoš.

Ještě je jedna věc: člověk s nějakejma představama, danejma buď vlastníma přáníma, nebo nejrůznějšíma "radama" ("před psem nesmíš dát najevo strach", "koně si musíš poplácat" atd.) není pro zvíře čitelnej. Dává totiž najevo víc různejch signálů, který nejsou v souladu, někdy jsou přímo protikladný, například vyjadřuje strach a současně se chová vyzývavě. Pak si zvíře spíš vybere vyřešit to agresí. Proto taky sebejistota hraje ve vztahu ke zvířatům velkou roli, člověk je neverbálně sladěnej.


A mám teda pocit, že se nám ta Božka lehce zvrhla.