Zrovna si čtu diskuzi pod článkem na Novinkách a prostě mi nedá se nezeptat. Chápu, že lidé chtějí pracovat, nakupovat a kulturně žít. Troufám si napsat, že to chce naprostá většina lidí (včetně mě). Ale nejde mi do hlavy, že lidé nechápou omezenou kapacitu zdravotnických zařízení, přitom i jednoduchý člověk musí vědět, že více nemocných znamená potřebu více lůžek a více zdravotníků. Mnoho lidí je schopno vypouštět kraviny typu:

"Slabi kusy podlehnou,bohuzel,ale jsou jen prirodni zakony,ze slabi podlehnou a daji moznost silnym,udrzet prirodu i populaci ve zdravem stavu a to nikdo neovlivni a nezmeni,jsou to zakony prirody"

Můj dotaz:

Kam se mají ti nemocní dávat? Máme je nechat zemřít doma? Nebo si ti, co toto vykřikují, neuvědomují, že se o nemocné nebude mít kdo postarat? I když vezmu v úvahu, že někdo sám by byl ochoten zemřít, protože "raději bude žít, než přežívat", kam si představuje, že ho odvezou, pokud bude dušný a bez pomoci to nezvládne? Jsou tito lidé ochotni vzdát se té pomoci, nebo jen věří tomu, že se jedná o hysterii a zdravotníků máme ještě stovky v zásobě?
Chci se zeptat zde, protože i zde jsou jednotlivci, kteří chtějí žít a vše by otevřeli - co s nemocnými? Kdyby nebyl lockdown, už by lidé umírali ve špitálu na chodbách. Bylo by to tak v pořádku?
Otázka jasná. Kam dávat nemocné, pokud se naplní kapacity nemocnic (a někde už se naplnily)? Kdo by se o nemocné měl starat, pokud budou chybět zdravotníci? Případně - stojí za tuto "svobodu", když by se lidé nedočkali příjezdu záchranky a umírali doma? A co nemocné děti, které mají komplikace Covid a leží v Motole na JIP - je to ok, že se plní akutní lůžka i dětmi, nebo jsou to také "slabé kusy"?