Lio,
ano. A protože jsem odjakživa líná lemra, neplýtvám zbytečně energií na věci, které se můžou ze dne na den změnit, a vždy se věnovala převážně tomu, co se už měnit nebude.
Zrovna dneska sdílel bývalý manžel na FB krásnou ukázku z knihy Dědictví řeči.
Není to mnohem zajímavější než nějaký přístavek? A nezmění se na tom už nikdy nic.

Ve staročeském pasionálu z druhé poloviny 14. století se mluví o přípravě "masa s vařením", jinde se připomíná, že světec dostával denně k jídlu "mieru múky s olejem smiešenú a s malým vařením". Slovo vařenie, jak je zřejmo, uvádí nás k poznání staročeského jídelníčku. Ptáme-li se, co všechno bylo zahrnováno pod název vařenie, dozvíme se, že to byl "hrách, jáhly, krúpy a jiné vařenie"; v lékařských knihách se pak radí, aby nemocný požil "bobu, hrachu, řepy a takového vařenie, česneku a cibule". Rozeznává se "vařenie polnie" (tj. z rostlin sklizených na poli), "vařenie býlné" (tj. z bylin), nikde však nenajdeme, že by vařenie bylo názvem pro vařené maso. Spíš naopak: lékařské knihy, v nichž jsou zaznamenána vhodná jídla, mluví o "skopovém masu s vařením" a varují těžce nemocného, "ať nejie vařenie a masa volového a vepřového". Z těchto údajů vyrozumíváme, že vařenie byl v staročeské kuchyni název pro to, co dnes nazýváme příkrmem. Ostatně ještě v Jungmannově slovníku se můžeme poučit, že vaření je "všechno, co se k jídlu (kromě masa) vařiti může", že to je "příkrmí".