Do práce chodím, i když nemusím, celoživotně. Až na pár krátkodobých excesíčků, kdy jsem nemohla, protože jsem fakt nemohla. OČR jsem několikrát měla, ale natahala jsem si práci na OČR. Nebo sehnala hlídání. Moje práce na mě totiž vždy věrně čeká, neb moji práci za mě nikdo jiný nedělá a neudělá. Takže moje volba je úplně jasná a jednoduchá - musím pracovat, i když nemusím. Práce by na mě čekala a čekala, k tomu by se hromadila a vršila, takže bych se potom zbláznila. Což se mi zatím ještě nezachtělo. A pokud máte v práci hodně práce a k tomu vaši práci nikdo jiný neumí a nevykonává, prostě do té práce chodíte. Navíc cítím a ctím loajalitu, k práci i zaměstnavateli. Takže chodím a pracuju. Jsem zodpovědná, možná i blbá. Možná to nikdo neocení. Ale ocením si to já.