Jsem už zoufalá. Mám těžce nemocné dítě, které nemůže být očkované. Jedná naděje je očkování mě jako pečující. Původně měla být skupina pečujících ockovana spolu s chronicky nemocnými ještě před sedmdesátníky a učiteli.
Nestalo se tak. Pokaždé brečim, když vidím v televizi očkovat mladé zdravé učitele, co ani do školy nechodí, s dětmi se nevidí a o nikoho nepečuji.Ja se za 24 hodin nezastavím.

Naději jsem viděla v očkování nyní chronicky nemocných. Ale ani tam my pečující opět nespadáme. Opět jsme byli vyřazení. A začíná se mluvit o očkování petasedesátníku.Už nemohu.Nejde o to, že abychom chtěli k moři či do divadla. Nikam nejezdíme, roky jsme nebyli u moře, na dovolené, v divadle či na nějaké jiné kulturní akci. Toto všechno dávám, jen nedávám, že nás opět někdo vyřadil z očkování, kde jde o život. Nededelam si iluze, že v případě zhoršení stavu a obsazenost kyslíku by těžce nemocný člověk měl přednost.

Prakticky lékař neočkuje, ani zde cesta nevede. Je to zoufalost, už nemohu dál, jen brečím.