Val,
já se o kluky moc nezajímala, protože mi moji vrstevníci přišli jako banda pitomců s omezenými zájmy. Byla jsem někdy v osmičce platonicky zamilovaná do kluka, kterýho jsem v podstatě nikdy neviděla zblízka; spolužačky se totiž zamilovávaly do kluků ze sportovní třídy, chodily je okukovat na trénink a chtěly, ať si taky "nějakýho vyberu". Ale dlouho mi to nevydrželo. Pak jsem něco reálně s nějakým klukem měla až v sedmnácti a to byl navíc takový krátkodobý "vztah nevztah" víceméně z nedorozumění. Vtipný na tom ale je, že jak z toho prvního platonickýho, tak z toho prvního "opravdovýho" se pak stali manželé spolužaček. I když ten druhej jen krátkodobě, brali se v osmnácti ("museli") a brzo se rozvedli. Ale pamatuju si, jak jsem při jejich svatbě byla šťastná, že ta zbouchnutá nejsem já. Když mi ho "přebrala", tak jsem byla velmi, velmi nešťastná, a za pár měsíců bylo všechno jinak.