Rose, chtěla jsem napsat něco podobného. Valkýra je depresivní a svůj život vnímá před tloušťkou a při tloušťce.
Moje máma je morbidně obézní a pocity má podobné, jako Valkýra. Ale upřímně, ženy v jejím okolí, co jsou štíhlé, nemohu nazvat šťastné. Každá má nějaké problémy a pocity životního selhání, ze špatného manželství, ze zemřelého dítěte, z psychicky nemocného dítěte, případně nevděčného dítěte.
Být šťastný vyžaduje o dost víc než dobrou tělesnou kondici. Koneckonců různě hendikepovaní lidé mohou být šťastní, i když to mají těžší.
Na druhou stranu, moje máma má radost z "vyvedených" dětí, z 5 vnuček, z dobrých přátel. Obezita ji omezuje pohybově, ale zařídila si to, že to není takový problém a žije spokojeně. Jako jo, do devadesáti nám možná nevydrží, ale na 70 let je to fajn. Když si vzpomenu, jak jsem o ní uvažovala, že bude kolem padesátky invalidní a ono houby.
je tu známo, že jedna z mých dcer je taky morbidně obézní. Zrovna nedávno povídala psychoterapeutovi, že jí to ani moc nevadí. Že vše, co dělá ráda, může dělat i jako obézní. Že jen kvůli tlaku společnosti (zdraví, krása) by potřebovala nějakou motivaci, aby pozměnila svoje návyky. Netvrdím, že dcera je šťastná, ale je spokojená a smířená sama se sebou (ano, i s tím, že pro kluky není atraktivní - ale to bývá i u holek hubených, vysokých, nosatých a já nevím jakých v tomto věku).
Já sama jsem obézní (ne morbidně, ale dost) a spokojená taky moc nejsem, na tloušťce mě vadí , co bylo jmenováno - oblečení, odřená stehna, pocení, krása, zdraví. Ale že by to nějak ovlivňovalo moje štěstí, to se mi nezdá. Když teď někdo mávne proutkem a ze dne na den zhubnu, rozhodně moje problémy nezmizí, děti se neuzdraví, problémy se nevyřeší. A občas se cítím šťastně a spokojeně i jako tlustá