Valkýro,
nevím, jestli znám tlustý lidi šťastný jak po rajským plynu, ale znám je jako normální lidi, kteří navíc řeší svou obezitu a problémy s ní spojené, On ne každý končí podle tvé vize v mládí s infarktem, ale mnozí žijou dlouhá léta s velkou dušností, sepsemi v místech, kam si nedosáhnou žínkou, nekteří si nedosáhnou ani toaletním papírem na konečník, někteří čelí skutečně černě humorným situacím, kdy je po kolapsu nelze odnést na běžných zdravotních nosítkách, takže příjíždějí dobrovolní hasiči s plachtou.

Spojuje je jedno, nějakým způsobem svou obezitu dříve nebo později řeší.
Sestry švagrová to vzala za nešťastný konec, bez odborné supervize, dotáhla to někam na 200 kg po letech pokoutného jedění adipexu a střídání zaručených diet, v 60 letech upadla doma a odmítla převoz do nemocnice, styděla se, byla samý bolák, neměla vůli k životu, zemřela doma, údajně na embolii.

Ale jsou veselejší případy, moje švagrová z 1. manželství (nešťastný vztah, nepovedené dítě), dala si 1+1 dohromady, upravila jídelníček, snížila množství, zavedla pravidelnost, shodila za rok a půl roku 30 kg (výchozí váha 130)

Moje kolegyně (rozpadlé manželství, léta samoty, navíc, jak ty bys řekla, podřadná aministrativní práce) Zapsala se do nějakého kurzu výživy, začala myslet na to co kdy jí a chodit do práce (od nádraží na Milady Horákové), nevím kolik váží, ale je na ní sakra znát, že ubrala.

Možná jim to přineslo kus štěstí, ale hlavně je jim fyzicky lépe.

Myslíš, že by šla založit diskuse "skutečně šťastný člověk s otevřeným bércovým vředem"?

Je to nemoc, řeš to, nejsi žádný blbec