Přidat odpověď
U nás zatím rodiče v cajku (tatínek zemřel mladý v péči mladé ženy), ale u prarodičů se to fakt "nevymyslelo".
Senioři darovali malebnou chalupu v divočině, kterou obývali, nejstaršímu synovi a ten je odchodem na věčnost předešel. Darovali mu ji mimojiné proto, že trpěli představou, že se snachou mu to nevyšlo, tak aby "měl nějakou radost". No a ovdovělá neoblíbená snacha se s tím fakt nepárala. Oba staříci se ze dne na den ocitli v péči mé mamky(své dcery) v bytě 2 plus 1 , 7. patro, panelák a do týdne jim , lidově řečeno, hráblo. Maminka po měsíci zvolila formu odlehčující služby a nechala babičku hospitalizovat a ta tam po 3 dnech zemřela na náhlou mozkovou příhodu (údajně v klidu klimbla na společenské místnosti), dědeček pak žil s našima ještě několik let, kdy se ztrácel, utíkal a často byl mimo. Je to velké rodinné trauma, zvlášť pro mámu, nikdy si neodpustí smrt maminky, nikdy nepřestane pochybovat. Bylo jí tehdy zhruba tolik, co mně, zaměstnána na plný úvazek.
Proto se snažím říkat "ty jo, myslete na to včas a nedělejte si z toho srandu"
Předchozí