Bylo to v roce 1989 (začala jsem tam chodit krátce před revolucí) a dál. Byla jsem ucho na střední škole, tuším v 1. nebo v 2. ročníku, houby jsem věděla, jak to tam chodí, tenkrát jsem, ač Pražák, dokázala zabloudit i na Staromáku při hledání metra.

Můj otec pracoval na jiné fakultě, kde bylo běžné se odívat tak, že si ho párkrát spletli policajti s bezdomovcem. Jednou ho dokonce musela z policejních rukou vyreklamovat maminka, když s ním šla na procházku a zůstala za tím ošuntělým pánem pár kroků pozadu
(Prý řekla, že manžel je vysokoškolský profesor, že oni takhle vypadaj.)

Měla jsem jakéhosi obdivovatele, který se právě dostal na práva na odvolání, pročež hodlal sekat dobrotu za každou cenu. Trval na tom, že na právech se na rozdíl od jiných škol na oblečení hledí. Jeho spolužáci vřele souhlasili. Měla jsem se ho držet, udělal kariéru