Děvčata, já si ulevím. Je to na hovno. Nejen, že má synátor malé šance, protože prostě přijímačky nedává, přípravě zas tolik nevěnoval a i to málo, co fakt v matice ví, jak se počítá, tak tam dělá chyby z nepozornosti, ještě ke všemu se prohlubují jeho úzkosti a v úterý nad ránem se u nás v ložnici regulérně sesypal a po probdělé noci hystericky rozbrečel, že nemůže spát, protože má myšlenky na smrt, přemýšlí o tom, že by bylo líp, kdyby nebyl, protože by už nic nemusel. Vyloženě o sebevraždě nemluví, ale vyděsil mě řádně. Netušila jsem, že je to s ním takto špatné. Teď se nejvíc bojí ne toho, že nedá přijímačky a skončí někde na učňáku, kam jít nechce, ale toho, že bude muset jít někam, kde bude moc lidí, navíc všichni cizí a všechno pro něj bude neznámá. Nevím, jak mu v tuto chvíli pomoct. Samozřejmě, že už jsem ho objednala k psycholožce, ale nevím, jestli ho tam nakonec dostanu. No když nebude chtít, tak půjdu aspoň já a proberu to s ní. Přitom přes den se mi zdá v pohodě, nečekala bych, že má takové myšlenky. S tím spaním je to horší už chvíli, měla jsem tady i téma.