Zdravím všechny a mám psavou

Představte si, že muž má koníček. Nechci teď prozradit konkrétně a pomůžu si příkladem
PĚSTUJE BRAMBORY.
Máte dům, vlastně dva (na druhém bydlí babička), dvě děti, oba pracujete, k tomu dva důchodci, kteří již vyžadují pomoc. Přesto muž v určitě fázi života (krizi středního věku ) zatouží začít pěstovat brambory. Vy ani nikdo z rodiny nesdílíte nadšení a snažíte se muži vysvětlit, že brambory nepotřebujeme a on o tom přece taky nic neví. Ve snaze ho přesvědčit, že to není taková sranda jak to vypadá koupíte muži dokonce kurz pěstování, aby zjistil, že škůdci a péče a vše kolem není pro pracujícího tátu dvou dětí, ale pro aktivního důchodce, který má konečně čas na to, co ho baví. No kurz se "podařil" tak, že se muž do brambor ještě více zamiloval a na konci si přinesl tu svou sadbu a začalo to.
Tedy dobrá, muž má koníček a vy jste přející žena, všechno šlape. Občas skřípete zubama (to tedy dost nahlas), a to zejména ve chvílích, kdy po návratu z dovolené muž trvá na tom, že ačkoli jsou v předsíni plné kufry špinavého prádla a mokrých plavek, v lednici vůbec nic, co by rodina mohla jíst, zahrada je zarostlá po kolena a minimálně jeden z důchodců potřebuje něco ihned on nutně potřebuje jít zkontrolovat brambory a za hodinu je zpátky. Pak zavolá, že invaze mandelinek a je tam nakonec celé odpoledne a co bude k jídlu, když doma po dovolené není ani kůrka ho nezajímá.
No zase se to uklidní a muž má zase svoje brambory. Některé roky jsou fajn, urodí se něco málo ke spotřebě, ale stejně víte, že jedna brambora je asi jako avokádo mimo sezónu a ještě bez akce, protože muž si k pěstování vše kupuje ve specializovaném obchodě, nic si sám nevykutí (neb na to už opravdu není čas) a jeho koníček je tedy i dost finančně znát. Ale máte k tomu i co jíst a i na tu dovolenou, tak ho necháte.
Po celou dobu tedy muži musíte pořád připomínat, že je to jeho koníček a vás to "nebere" a pomáhat mu s bramborama opravdu nebudete, jen pokud budete sama chtít a nebudete mít na práci zrovna něco důležitějšího, takže každou nabídku "nechceš jít se mnou na brambory" s láskou odmítáte a přijmete jednu z deseti.

No a nakonec přijde fáze vybírání brambor, která je fyzicky dost náročná, ale patří to holt k procesu. Muž si vás na závěr zavolá, zda byste pro něj a jeho kýble plné brambor přijela autem a pomohla mu to odvézt domů. Ano samozřejmě přijedu, ale můžu až za hodinu neb doma leží dvě nemocné děti (holky zrovna marodí), vařím jim na zítra jídlo a čekám až dopere pračka. Pověsím to, zkouknu holky, dopeču jídlo, vypnu troubu a pak jsem tam.

Muž znaven vybíráním brambor nechá vás, abyste vše odtahala do auta a s náturou sobě vlastní samozřejmě nemůže nandat víc kýblů po méně kilech, ale jeden pořádný, u kterého vypustíte duši. Cestou k autu šel za mnou a kecal mi do toho (cítíte se tak jako by vám mluvil do řízení ), že kýbl je novej a nevím jakej a bacha ať to nevomlátim a tak. To už jsem přidávala plyn do své nálady a když mi to těsně u kufru zopakoval houkla jsem na něj, že by mi místo keců mohl radši pomoct to tam nandat a on zas houknul na mě ŽE DĚLAL DO TEĎ

na to jsem se vytočila na nejvyšší míru a štěkla na něj, že za mě NIC NEDĚLAL, ALE VĚNOVAL SE SVÉMU KONÍČKU

a teď ta kvízová otázka, jak vy se stavíte k fyzicky náročným koníčkům svých mužů. Já asi tak jak jsem popsala s tím, že chápu, že po takovém odpoledni po něm už nemůžu vůbec nic chtít, ale pořád je to jen koníček a dělá ho jen proto, že on chce. Pokud by muž celé odpoledne sekal zahradu, nahazoval, maloval, sekal dřevo, myl okna, nebo dosaďte si co chcete, pak beru, že makal a i pak mu třeba nandám jídlo i když to umí sám, poradím, ať si dá vanu, namažu bolavá záda a tak. Ohledně brambor to však cítím jinak. Megerou hodlám zůstat