mně ho bylo líto, bylo vidět, že je jako mezi mlýnskými kameny - tak jsem to nechala zatím být, já na to nemám, vést nějaký boj a jít si tvrdě za svým... Doufala jsem, že při své inteligenci na to časem přijde sám. No, a tchýně se jednou odkopala, vypadla z role a rozvášnila se... Pamatuju si, jak v šoku sešel dolů (šel si telefonát vyřídit do ložnice, aby byl klid), ve tváři milion emocí, nepřítomný výraz, a od té doby byl klid.

Dneska ho kolikrát krotím, aby mámě neoponoval tak divoce, že sice mluví docela z cesty, ale má na vrtochy věk