Federiko, aha, tak u nás je to o tom, že syn pořád neslyší budíka, nebo slyší, odloží a pak vytuhne tak, že už ten další neslyší. A jelikož vstává tak brzy, tak mu ráda aspoň tou svačinou pomůžu, aby mohl ještě chvíli spát a já si pak taky ještě zalezu. Ale ani manžel, ani syn nejsou po ránu nevrlí. Manžel vůbec a syn spíš jen mlčí, ale protivný není. Když jsme předtím celé roky vstávali a odcházeli se synem spolu, tak jsme třeba celé ráno na sebe ani nepromluvili, jen jsme si každý dělali svoje navyklé kolečko činností a často jsme si řekli až "ahoj", když syn vystupoval z metra a já jela dál do práce