Chystala jsem tak do třetí, čtvrté třídy, když nebylo zbytí, rozuměj, když nebyl doma manžel. Ne proto, že bych se chystáním svačin cítila nějak ublížená, ale já ráno prostě nefunguju. Pokud "chystání svačiny" znamenalo upéct buchtu, usmažit řízky a dalo se to udělat večer, OK, udělám všem a ráda. Ráno se svačin pro všechny (i mně a už dospělých dětí a dokonce jejich partnerů, pokud se vyskytli) ujal manžel a když byly děti starší, službu v jeho nepřítomnosti přebíraly pro všechny (i pro mne) ony. Manžel chystá dodnes i 90 procent snídaní, pokud jíme spolu, těch zbylých 10 procent je brunch v 11, to už zvládnu. Pokud se nesejdeme při vstávání, on si uvaří (většinou) snídani - vejce na milion způsobů, topinky, sendviče, chleby se sýrem a pěti druhy zeleniny, jogurt s vločkami a čtyřmi druhy ovoce, já až obědván, sním banán, nebo si v některé ze svých kanceláří zaleju instantní kaši. Jinak většinou vařím víc jídla, automaticky vyrábím krabičky do mrazáku a ráda jimi zásobuji i dospělé potomky, kterým by "přece ruce neupadly", radost jim udělám ráda, práce navíc mi nevadí ale nesmí to být v sedm ráno.