Předvánoční šílenství jde mimo mě, to běžné se mi nevyhýbá. Oblíbeným nešvarem je zabouchnutí dveří. Naštěstí kocour (pro své zdrhání přezdívaný Kajínek) si umí dveře otevřít.

Jenže jednoho nevlídného večera hezky jen v pantoflích, klokance a s ručníkem na mokrých vlasech jdu ven vysypat koš a zkontrolovat, jestli houká sova 🦉 (krycí název pro jedno zdravotní). Před vchodem sáhnu do kapsy klokanky a klíče nikde. Nadávám si do stáda a zvoním na sousedy, aby mě aspoň pustili do vchodu.

Ti chudáci starostliví jak se dostanu do bytu. Já sebevědomě, že mi kocour otevře. Většinou když cvaknou dveře při odchodu, tak jde hned zkoušet kliku, aby vzal draka. Takže volám, ťukám, pískám, číčam... nic. Dobrých dvacet minut, už skoro zoufale. Pak nějaké nesměle poškrabkování zevnitř na dveře, tedy zbylé dvě malé čtyřnožkyně mi dávají najevo, že jim se tedy po mě rozhodně stýská.

No nic, zazvoním na sousedy, nemám totiž ani mobil. Jedno dítě v Praze, také úplně pryč, rezervní klíče jsou u pronajímatelů a ti jsou na horách. Takže holt dojde na zámečníka a já mám po vánočních dárcích.

Nic, šmátrám v kapse od gatí, abych si do kapesníku utřela slzy a nudli a hle, nějak tam zacinkalo. Celou dobu se tam ty klíče vysmívaly...