Od včera o tomto tématu intenzivně přemýšlím. ...syn ve škole má opět 1/2 denní přednášku a tentokrát na téma "Panická ataka" - komentoval to doma "musím tam? To zase bude 1/2 třídy mít 3x do týdne panickou ataku?!" ...před nedávnem byly všichni duhový, trangender atd..

Proč raději nevezmou ta děcka do lesa nebo na hřiště se socializovat a hrát si? Proč se pořád mají v sobě hnípat, jestli jim někdo něco nedělá nebo neubližuje a jak by to vypadalo, kdyby?

Kladu si otázku co mi po těch dětech vlastně chceme? Tato generace je přece produkt naší výchovy, naší práce, našich životních postojů, kde kdo z nás dospělých si léčí své mindráky z dětství a jako každá jiná generace na to jdeme metodou pokus-omyl, druhý pokus bohužel už člověk nemá, každé dítě, každá doba je originál .


Prožívat bolest, utrpení, odpor je pro život stejně důležité jako prožívat štěstí a radost. Ono to bez vzájemného propojení prostě nefunguje.