Ropucho, souhlasím s tebou napsaným.

V pondělí mi volali ze školy, že syn opakovaně leze na strom. Je to sice po vyučování a mimo areál školy, ale oni ho mají ze sborovny jako na dlani. Vůbec jsem nevěděla, jak mám reagovat, chápu jejich obavu, že syn by mohl spadnout a já to respektuji. Na druhou stranu se ve mne mísí pocit štěstí, že mezi tréninky se nepoflakuje po nákupáku nebo nefetuje, nevapuje s ostatními soukmenovci na zastávce. Dokázala jsem jen slíbit, že mu doporučím lezení na stromy mimo jejich zorné pole .

Minulý týden si zase stěžoval nějaký starý pán, donesl do školy fotografie z mobilu, které pořídil z okna paneláku, že chlapci přelejzali plot na školní hřiště a kopali tam fotbal (já nerozumím, proč nemohou mít děti hřiště dostupné?) následně lezli po prolejzačkách, které jsou určené pro děti a věšeli se hlavou dolu?!

Já nevím, co je taková škola povinná s takovým sdělením dělat. Já si to vždycky s radostí poslechnu, nic moc raději neříkám. Pak to líčím barvitě svému 95letému dědovi, aby viděl a slyšel, že svět je prstě místy pořád normální .

Byla to fakt fuška nedat dětem do 5 třídy mobil a oba kluci si pak na gymplu našli svojí partu podobných exotů. Ani jedno mé dítě není závislé a nehrají žádné hry a telefony používají jako telefony, jízdní řád, rozvrh hodin. Oba mají sociální sítě, jako komunikační kanál k dorozumění se se svou skupinou. Neříkám to proto, že bych se chtěla vytahovat. Chtěla bych moc dodat odvahu rodičům, kteří se cítí pod tlakem doby a mají pocit, že to děti musí mít. Že musí děti vozit do školy, hlídat na každém kroku. Opravdu nemusí!

Naše děti hodně sportují, ale kluci mají i kamarády co staví rozličné modely, vyrábí různé káry a vozíky, chodí na ryby, stloukají budky a boudy v lese. Pořád to funguje! ...a je to jen na rodičích.

PS: bydlíme ve 4 největším městě v republice