Federiko,
to je indivindi.... mám dvě děti, blízko u sebe, oba kolem dvacítky - a jedno se tváří, že na nějaké svatby atd. je spousta času, druhé plánuje že s koncem školy do toho praští. Ale část je i o tom partnerovi - když máš dobrého partnera, tak se to zdá všechno jasné. Když se v partnerských vztazích tak nějak potácíš a narážíš na samé průšvihy, tak máš pocit, že tohle fakt ne (a je to tak dobře).

Jinak ještě k debatě - problém nevidím u malých dětí - jestli je člověku dvacet, třicet nebo čtyřicet a má malé dítě, tak to pořád zvládnutelné je - a je fakt jedno, jestli tatínek s dítětem hraje fotbal, nebo mu fandí z tribuny. Horší je to v době, kdy dítě už je relativně "velké" a nastávají výdaje se studiem (ale i takové ty osobní - dvouletého prcka člověk nacpe do tepláků po sestřenici a vezme ho s kyblíčkem na písek, puberťák už nemůže jít v teplákách po sestřenici a jeho potřeby jsou dražší než kyblíček - nejspí potřebuje telefon / laptop kvůli škole, člověk mu chce dopřát věci jako třeba hory, školní výlet, cermat...) - a tam už je rozdíl, jestli je tomu rodiči čtyřicet, padesát nebo šedesát - jestli má sám na starost ještě své (stárnoucí, nemocné) rodiče, jestli ho coby starého a neperspektivního nevyhodili z práce, v jakém je sám zdravotním stavu atd. Přiznám se, že mě se ulevilo s plnoletostí dětí - že už jsou ve věku, kdy pokud by "musely" (se o sebe postarat), tak by to nějak šlo (už jsou zaměstnatelní atd.).