Můj muž samozřejmě od začátku vztahu ví, že čtyřicítka je pro ,,svatou" hranicí, za kterou nejdu, původně jsme mluvili o jednom dítěti, ale pak se u nás něco změnilo...

Ne, nejde o výmluvy, ale o mé přesvědčení.

a) ano, ve 39 bylo podle mého za pět minut dvanáct, proto jsem se klepala hrůzou, protože nevím, co bych dělala pak (vzdát se možnosti mít dítě? rozchod?) . Přijde mi normální, že má člověk svou psychologickou hranici za kterou nejde (pro mě je to 40) a nechápu, že se tomu někdo diví.

c) nechápu, jak s tím souvisí statistika? Ano, dnes má spousta lidí děti pozdě, ale to nic nemění na faktu, že po čtyřicítce je každý dlouho dospělý, tak dlouho, že může mít dospělé děti a tím pádem i vnoučata a nikoho to nemůže překvapit.

d)čím je člověk starší, tím větší má šanci, že vážně onemocní a zemře, jak tohle můžeš rozporovat?

,,(Mimochodem, pokud by tvůj muž do té 60tky umřel (infart-rakovina-nehoda), tak ti i tak přece zbyde doma 1 sirotek - to je opravdu takový rozdíl, jestli 1 nebo 2?"
Jakože není rozdíl jestli bude předčasnou smrtí otce traumatizované jedno dítě nebo dvě?