Pocházím z malého města, které se mi nelíbilo už v dětství. Již tehdy jsem si říkala, že tam nikdy žít nechci a nebudu. Klidně bych tehdy žila v nedalekém okresním městě nebo kdekoliv jinde, v okolním ještě menším městečku, kdekoliv.Tehdy jsem ale měla ještě kladný vztah alespoň k rodnému domu a myslela si,že se tam budu vždy ráda vracet na víkendy atd....

Vystudovala jsem školu, že které bych tam ani ve vedlejším okresním městě opravdu nenašla uplatnění...resp. teoreticky bych mohla možná příslušné předměty učit na gymplu a dodělat si nějaké pedagogické minimum (což jsem ovšem absolutně nechtěla) nebo bych mohla dělat trochu v oboru, ale na podstatně nižší pozici rutinní práci středoškoláků. A samozřejmě již během studií mi Praha učarovala, takže jsem tam chtěla zůstat. Již tehdy jsem chodila se svým mužem, který pocházel z vesnice vedle mého rodného města a vpodstatě jsem ho přetáhla do Prahy. Nikdo z jeho okolí nevěřil, že tam opravdu zůstane, resp. že tam oba zůstaneme. On našel práci vpohodě, já začala pracovat tam, kde jsem chtěla a kde mě to (tehdy) velmi naplňovalo a bavilo. Tři roky jsme bydleli v šíleném podnájmu, pak se nám schodou mnoha náhod a velkého štěstí podařilo pořídit si svůj byt, kde jsme dodnes. Oba jsme si v Praze tak zvykli (již jsme tam přes 30 let), že nás ani na minutu nenapadlo nikdy jít jinam a už vůbec ne do svého rodného kraje.

Tam jezdíme ale bohužel cca každé 2 týdny (výjmečně za 3 týdny), bo tam máme (měli jsme) příbuzné, rodiče... Zatímco manžel má k rodné vesnici a tamnímu kraji vztah celkem neutrální, žádná nostalgie, žádná láska, ale ani žádná negativita, tak u mě se v průběhu těch mnoha let vytvořila doslova alergie na tamní město i na rodný dům. Nenávidím tam všechno, vpodstatě když tam máme jet, je mi z toho několik dní předem zle a to fyzicky i psychicky, úzkost, když najedeme na dálnici a přibližujeme se k tomu městu a úplná beznaděj a hrůza, když tam sjíždíme a vidím ceduli s názvem toho města (totéž když vidím nějaké fotky, obrázky toho města či nějakou zmínku o něm třeba na Netu, nebo se dokonce odvážím podívat na jeho www stránky...). Když tam jsme, tak už jen pak počítám hodiny, minuty, vteřiny do odjezdu zpět (někdy tam jsme cca 24 hod, tj. přespíme ze soboty na neděli, někdy odjíždíme ještě týž den, vpodstatě tam strávíme jen pár hodin).Víc jak jednu noc bych tam nezvládla být. Uleví se mi, až když odjíždíme od rodného baráku a máváme mé máti, záhy najedeme na dálnici a když po necelých 100 km posléze vjíždíme do Prahy, tak se mi konečně udělá lépe. Bohužel tam jezdit musíme, v tuto chvíli už tedy jen kvůli mé mámě, které je už hodně přes 80 let a je tam sama v tom příšerném, starém, rozpadajícím se baráku...posekáme zahradu, uděláme, přivezeme, co je potřeba (každou chvíli je něco nutno opravit, vyměnit, zajistit atd.), trochu ji potěšíme, když je tam stále sama, pomůžeme s čím je třeba...a frčíme pryč. Jiný důvod já už k návštěvě toho města nemám, pár příbuzných dalších mi tam sice žije, ale nejsem s nimi v osobním kontaktu...manžel tam má také ještě pár příbuzných..., rodiče už ne.

Jednou, až nebude proč tam jezdit, tak se toho odporného baráku urychleně zbavím a už tam opravdu nikdy nechci přijet...maximálně jednou za rok na hřbitov, ale kdoví jestli...i ta kytka se dá po někom nějak poslat...každopádně bych ráda tohle město vymazala z paměti, vzpomínky taky, nechodím ani na srazy z gymplu atd., nechci si připomínat roky tam strávené, celé to dětství, mládí tam...všechno tam je mi nepříjemné, nedokážu se ani na staré fotky dívat, nejraději bych je vyhodila...Když jsme tam, nikam po městě nejdu se podívat (kdysi jsem chodívala se projít a zajímalo mě, co je tam nového, co se změnilo atd.), nechci ho vidět, nezajímá mě a snažím se to tam jen přečkat prací na zahradě, pomocí mámě s čím potřebuje a dalšími činnostmi v rámci toho baráku. Občas se snažím přemýšlet, proč a kdy se to takto zvrtlo a můj vztah se k tomu městu a bývalému domovu tak strašně změnil, samotnou mě to mrzí a i trochu trápí...Asi dokud žil můj milovaný tatínek, tak jsem tam jezdila ráda, hlavně na něj jsem se těšila a byť to město jsem už tehdy ráda neměla vůbec, tak ten rodný dům jsem měla spojený se svým víceméně šťastným dětstvím, se svými rodiči a dokud žili oba, tak jsem to tam považovala za svůj bývalý domov a měla k tomu domu, zahradě atd. hezký vztah, dokonce jsem kdysi dávno prohlašovala, že tam budeme jezdit navždy na víkendy a nikdy bych svůj rodný dům neprodala...Taťka v požehnaném věku odešel a asi tak nějak od té doby nebo už i pár let předtím, když to s ním začalo být horší (zdravotní stav), tak se to tam stalo pro mě jen zdrojem stresu a úzkosti... Teď už je to pro mě několik let jen hrozný, starý, rozpadající se dům hrůzy v nenáviděném městě, kde tedy žije moje máti, ke které prostě musíme občas přijet...