Vážený pane Zdeňku,
nevím kdo jste a čím jste, ale Váš příspěvek na mě udělal dojem, že jste o porodu slyšel pouze z vyprávění lékařů, kteří se snaží posílit svou důležitost a postrašit ženy. Snad se také snaží pře-svědčit ty ženy, že bez nich, bez mužů lékařů by neporodily. Možná, že jste také lékař, potom jsem ale přesvědčená, že jste normální přirozený porod (nebo přesněji řečeno přirozeně probíha-jící porodní proces) neviděl, že jste u něj nebyl přítomen. Je zcela normální, že lékaři nejsou pří-tomni po celou dobu porodu. Přicházejí pouze občas a pak na závěr celého porodu. Značné množství lékařů by dokonce obtěžovalo, kdyby měli být na porodním sále přítomni v průběhu celé první doby porodní. Jen těžko tedy mohou sledovat, jakými změnami (hlavně psychickými) žena prochází. Bohužel ani porodní asistentky nejsou ženám vždy dobrou oporou. Pokud rodící žena sama nastíní co a jak by si přála, může se dnes již dočkat kladného přístupu ošetřujícího personálu. Jinými slovy „dovolí jí“, aby se chovala podle svého přání. Je ale téměř pravidlem, že tím to také končí. Mnohé maminky by ocenily, kdyby jim porodní asistentky či lékaři poradili i něco navíc, kdyby dali najevo, že jsou skutečnými profesionály a oporou. Nemocnice, kde tomu tak skutečně je, jsou ale výjimkou.

Zpět k tomu přirozenému porodu. Ten, kdo měl možnost být přítomen tomuto velice hlubokému a pozitivnímu zážitku, by nikdy nehovořil tak jako Vy. Ten kdo vede takový porod je sama rodí-cí žena. Ten, kdo asistuje, je porodní asistentka nebo lékař. Právě jejich profesionální zkušenost by měla zabránit tomu, co popisujete ve svém příspěvku. Porod je ve většině případech velice těžká práce. Pokud je ale ta práce prováděna s láskou a vlastní aktivitou, pokud se můžete poza-stavit v době, kdy cítíte, že vám to pomůže, pokud můžete využít všech přirozených „ulehčova-cích“ prostředků bez omezování, pak tu práci zvládnete. Budete se cítit unaveně, ale šťastně a spokojeně. Jestliže Vás ale někdo bude stále přesvědčovat, že Vy na takovou práci nemáte, že bez něho jste naprosto neschopný, že Vám vlastně v každé minutě hrozí nebezpečí, bude-li Vám někdo stále vnucovat tempo práce, které On považuje za vhodné nebo podle něho odpovídá ta-bulkám, budete ve stresu a zvládnutí stejně obtížného úkolu se Vám bude zdát nemožné.

Osočujete členky HAM z diletantství, vyčítáte jim emotivní reakce. Mluví z Vás člověk, který vlastním porodním procesem nikdy neprošel. Být přítomen u porodu neznamená být dobrým partnerem u porodu nebo vědět „o čem ten porodní proces skutečně je“. Já vidím chování členů HAM jako docela přirozené. Potřebujete-li pomoc, nejprve o ni slušně a tiše požádáte. Možná Vás někdo uslyší, možná ne. Jestliže nikdo nezareaguje, opakujete svou žádost hlasitěji a Váš hlas se bude měnit ve volání o pomoc a možná dokonce v zoufalý výkřik o pomoc. A v tom bodě právě HAM je. Nedomnívám se, že by se jeho členové snažili vymýšlet si nějaké nemožnosti, hazardní kroky nebo že by dokonce chtěli ohrozit život kohokoli (matky nebo dítěte). Prostě jen společně volají o pomoc za ty maminky, které vidí těhotenství a porod jako normální věc a po zdravotnících nechtějí nic navíc, ba naopak. Proč je při stavu dnešního zdravotnictví jednodušší chtít péči během porodu dražší (plnou různých zásahů, které si pak vyžádají další zásahy) než nechtít nic jiného než pochopení a snad pomocnou ruku „kdyby něco“ ?A přestože se mnozí zdravotníci stále ohánějí svou zodpovědností, raději se schovávají za eventuální „kolektivní vi-nu“, která se v porodnicích lehce zahladí, než aby jako skutečně zodpovědní, profesionálně zdat-ní jedinci individuálně přispěli ke zkvalitnění a zlevnění zdravotnické péče. Kdyby byly porod-nice skutečně bezpečným místem pro přivedení miminka na svět, nebylo by tolik maminek, které si svůj porod nesou životem jako trauma. Neexistovaly by děti, které mají vlivem porodu posti-žení různého charakteru. Ne každý člověk je natolik silný, aby o tom, co ho trápí a co by chtěl zlepšit dokázal mluvit nahlas. Proto vzniklo Hnutí za aktivní mateřství. Jeho hlas je silnější než několik tichých volání o pomoc.

Zkuste si, pane Zdeňku, přečíst pár knížek o přirozeném porodu. Např. od Dr Michela Odenta Znovuzrozený porod, od pana Frederika Leboyer Porod bez násilí nebo od paní Penny Simkin Partner u porodu. Třeba Vám otevřou oči.

Zuzana Štromerová