Tak jsem se víc než po měsíci dostala zase na Rodinu, pročítám si, co je zhruba kde nového a zaujalo mě tohle trápeníčko s učitelkou.
Samozřejmě, že na dvojku či trojku z "vedlejšího" předmětu se můžeme dívat s úsměvem, děťátko pochválit za snahu, vidět v jeho výtvorech jeho originální vidění a o učitelce si myslet svoje. Jak jsem to četla, Jarka elegantně vyřešila i omezenost učitelky hudební výchovy.
Anžto jsem ale tak trochu šťoura, nemůžu si odpustit jedno velké AVŠAK.
Ten stud a lítost, které dítě prožije, když paní učitelka znectí jeho výkon v jakékoliv výchově špatnou známkou, je dosti často zapamatovatelný na celý život. Dobrý a milující rodič se snaží dovést svoje dítě k tomu, aby se nad tím naučilo mávnout rukou a věřit si. Některým dětem ale trvá déle, než se to naučí a mohou z toho být dost frustrované. Moje sestra měla bohužel příšernou učitelku od první do čtvrté třídy. Tehdy, v první polovině 70. let, to byla zapálená komunistka, zlá ženská a děti ve třídě měla rozdělené na oblíbence a "ty špatné". Moje sestra, ačkoliv byla nadaná a chytrá, se jí nikdy nezavděčila, vždycky udělala aspoň něco špatně a když už se jí všechno povedlo, aspoň "zlobila". Začala si kousat nehty, začaly se jí kazit oči, protože seděla v některé z posledních lavic a bezmezná důvěra v učitelku se postupně ztrácela. Dodnes nerozumím tomu, proč ji moji rodiče nenechali převést do béčka (sestra chodila do 1.A), asi tomu tehdy nepřikládali takový význam a v té smutné době se báli jakkoliv ozvat, vybočit z řady.
Ono je to trochu dvojsečné, naznačit dítěti, že paní učitelka není zrovna ideální, protože dítě, zvlášť na prvním stupni, by mělo svému učiteli bezmezně věřit. Pořád potřebuje pocit bezpečí a myslím si, že takováhle - i když malá - disharmonie mezi rodiči a učiteli, ho narušuje.
Já vím, že nikdo není dokonalý, učitelé (dneska vlastně spíš učitelky) mají malé platy, svoje rodiny, svoje starosti a celé školství vůbec stojí za starou belu. Přičemž ovšem čest všem výjimkám (Zuzko...). Jsem ale horlivou zastánkyní slovního hodnocení VŠECH předmětů na prvním stupni a po pravdě řečeno, rodiče, kteří to odmítají vůbec nechápu. Je tu někdo takový, kdo mi může napsat svoje důvody k tomu, aby děti - zvlášť ty malé - byly známkovány klasicky? Abych uvedla svoje důvody pro slovní hodnocení, napíšu jeden příklad. Dejme tomu Tomášek je hodný, přemýšlivý kluk, který má sice obě ruce levé, ale zato kuřeti by neublížil, natož spolužákovi. Na prvním vysvědčení, které je pro takové dítě velkou událostí se mu skví obrovská trojka, protože škrábe jako kocour, pletou se mu slabiky a pořád si plete "p" a "b". Ještě k tomu zpívá falešně a v odečítání do desíti má taky mezery... Místo co by paní učitelka napsala třeba: "Tomášku, jsi hodný kluk, všechny věci máš vždycky v pořádku připravené a líbí se mi, že pozorně posloucháš, co Vám ve třídě vykládám. Jen si dej pozor na psaní, hodně si doma maluj kolečka a vlnky, protože sám dobře víš, že psaní Ti ještě moc nejde. Časem se to zlepší, ale ještě se o trošku víc snaž. Písmenka se Ti sice pletou, ale když si budeš hodně číst a prohlížet různé knížky, zlepší se to. Uvidíš, jakou budeš mít radost, až si sám přečteš svou oblíbenou pohádku. Jsem ráda, že Tě mám ve třídě. Kdyby všechny děti byly tak hodné a pozorné jako Ty, mohla bych Vám toho o světě říct mnohem víc. Tvoje paní učitelka.
Tak jsem tu tím svým románem částečně popsala, jaké mám pocity, když si čtu trápení jedné maminky a zkušenosti a rady maminek jiných. Nevím, jak to vypadá s Bílou knihou školství v parlamentě, ale doufám, že až půjde moje dcera do školy, nebudu muset vyhledávat školu se slovním hodnocením někde v tramtárii. Howgh.