Jarko, tak si tu spolu zase medíme a zase se usmívám (přátelsky!!!) nad tím, že hned přihazuješ zkušenosti s odrostlými dětmi potažmo s dospělými. Víš ono to známkování kontra slovní hodnocení je asi trošku složitější. Jak se z předchozích příspěvků vyjevilo, někdy může klasicky známkující učitelka udělat zázraky, zatímco ta služebně starší nadělá slovním hodnocením víc škody než užitku. Je to v lidech a v jejich přístupu. Naše paní učitelka na prvním stupni celou první třídu používala pouze jedničky a dvojky, za hodně velké zlobení černé puntíky a za mimořádnou snahu či výkon červené. Byla báječná, strašně hodná, přitom byla po obrně, tělesně postižená a měla už svoje léta. Jako páťáci jsme za ní pořád o přestávkách chodili, stýskalo se nám. Jednou jsem viděla, jak váhá, jestli má holčičce v první třídě napsat v pololetí velikou dvojku nebo trojku, protože té holčičce nešlo nic, jediné v čem vynikala, byla kázeň, nikdy nerušila a nebyla hlasitá aní o přestávkách. Když jsem se začala o tohle téma zajímat, jako první mi vytanul tenhle zážitek a napadlo mě, že paní učitelka měla strašnou smůlu, že nemohla slovní hodnocení psát. Taky mě napadlo, že slovní hodnocení by dostaly děti, a rodiče, v případě zájmu, by si vyslechli, jak by to vypadalo v případě "normální" klasifikace. Aspoň probůh v té první, druhé třídě... Jo, napsala jsem e-mailem podrobný dotaz jedné poslankyni, jak to vypadá s tou Bílou knihou... Měj se pěkně. K.