Sama jsem od r. 1980 vyrůstala v SRN a jako dvoujazyčné dítě jsem se tam nikdy nesetkala s výraznými nepřívětivými projevy majoritní společnosti. Učitelé mne naopak povzbuzovali, abych se zajímala o jazyk (češtinu) svých rodičů, takže jsem v r. 1996 mohla absolvovat FFUK. V Čechách jsem se provdala a své dva chlapce vychovávám onou "mateřskou" metodou v němčině, což mne a mé děti přivádí do tragikomických situací. Pro ilustraci poslední zážitek ze zápisu do 1. třídy: "Národnost ČESKÁ, že?" pravila p. učitelka a nečekala na odpověď. Snažila jsem se pochopit, proč je tenhle údaj tak mimořádně důležitý při zápisu do školy. Raději bych viděla kolonku prázdnou a nechala děti později rozhodnout. Když jsem kdysi pokřikovala na svoji maminku v německém obchodním domě česky, nikoho to nevzrušovalo. Pokud se nás někdo na veřejnosti táže, proč děti na mne mluví česky a já na ně německy, následuje téměř okamžitě v 95% po mém vysvětlení otázka, proč na děti mluvím německy, když jsem přece Češka. Pokrčení rameny asi není ta správná odpověď, ale sebevědomější nevyvolává žádoucí porozumění, ať už řeknu cokoli. Má maminka vyrůstala v česko-německém prostředí poválečného pohraničí a já musela po letech zjistit, že velice dobře rozumí němčině i když se v ní až do emigrace, kdy vše neskutečně rychle dohnala, neuměla téměř vyjádřit. Bojím se, aby si kluci neodnesli do života podobné zážitky. Německy se mnou komunikují téměř výlučně v domácím prostředí a na návštěvách u podobně "obdařených" rodin. Pokud o prázdninách návštíví německé bydliště mých rodičů a provdaných sester, nerozpakují se v prvních dnech říci si v obchodě o housku česky, i když velmi rychle přechází na němčinu. Obávám se tedy, že bilingvimus jako takový je často spojován s dalšími kulturními nesnázemi, i když se dnes na ulicích českých měast velmi často potkáváme s cizinci a sama znám řadu smíšených manželství a rodin s dětmi.
Pavla