Jano M., ono to ty holky většinou přejde. Hele mně když bylo 20 a dobrák babča mi bez řečí začala šůrovat domácnost, tak mi to nebylo. Když přinesla malýmu čokoládu, tak mi to nebylo, když nepřinesla nic, tak mi to nebylo, věčně jsem ji měla v ústech, jak má raději švagrový děti , zdálo se mi, že se málo raduje z mých dárků, zatímco mně dává dárky blbý, každý její slovo jsem čtyřicetkrát rozpitvala, slovník, který jsem měla mezi tehdejšími kamarádkami, byl asi taky lahoda.
Byla ve mně asi stálá nejistota, jestli už jsem dost ženská(na vaření, uklízení a starání o jejího chlapečka), takový to homolkovský:"Kdo je víc, maminka nebo manželka?:), tak jsem slyšela trávu růst. Když se tady začtu, tak si myslím, že málo z těch příkladů je problém, který by viděl někdo jiný než snacha.:)

No a s léty to přešlo, přijala jsem ji jako rodinu, pokud ji vezu k doktoru, fakt mám o ni strach. Zůstala jiná, má jiný priority, ale je to prostě máma a člověk.

Sama tchýně zdaleka nejsem, ale snažím se dávat bacha, aby mí dorůstající spratci:) nepokládali za samozřejmost, že jsem dorazí za pět deset let s křepelkama, vyžerou lednici, udělaj binec a následně napíšou na Rodinu, jaká jsem svině:)takže já budu kámoška, úklidy mých budoucích snach mě nechávaj v klidu, skutečnou pomoc pochopitelně neodmítnu, ale jinak se docela těším, až ti bobánci budou žít na svoje a za svoje:)