Dost mě překvapily některé ohlasy na tento článek, resp. to, že je podnítil právě tenhle článek a na tomhle serveru. Asi budu označen za nebezpečného fanatika, ale fakt nemám jasno v některých argumentech obhájců potratů. Dejme tomu, že právo rozhodnout o životě dítěte skutečně náleží matce a otci, kteří jediní mohou posoudit svoji situaci atd. Proč ale tedy mají toto právo jen v prvním trimestru (když pomineme zdravotní indikace)? Co se stane zásadního mezi třetím a čtvrtým měsícem? Vznikne život? Jeho jiná forma? Jiná kvalita? Ano, tříměsíční plod je jiný než šestiměsíční a ten je jiný než novorozenec a ten zas jiný než dospělý - a co s tím? A pokud to dovedeme trochu do krajnosti - když mají rodiče tohle právo před porodem, proč ne po porodu? Protože má už dítě rodné číslo nebo protože je mimo dělohu? No a co? Postará se novorozenec o sebe sám? Nebo snad opravdu někdo věří, že plod je "součástí těla matčina", jak tvrdí ministr zdravotnictví? Copak je dítě ledvina? A dále - plod (nasciturus) může být dědicem, narodí-li se živý. Takže právo na majetek by nenarozené dítě mělo, jen to živé narození mu už nikdo nezaručí?
A dále: kam se dostaneme argumentací o dětských domovech, absenci láskyplné rodiny atd.? Kdo posoudí kvalitu života v dětském domově oproti vlastní rodině alkoholiků a oproti náhradní rodině? Kdo posoudí život postiženého dítěte? Postiženého původně zdravého dospělého? Starého a nemocného? Pochopitelně, nikdo nechce mít postižené dítě, já také ne. Ale i příklad z nejbližšího okolí mě přesvědčil, že takhle argumentovat se prostě nedá.
No, co si teda myslím: rozhodně nechci bránit ženám (lépe rodičům), aby se rozhodli, kolik dětí a kdy chtějí mít. Ale jsem přesvědčen, že prostor pro toto rozhodnutí je před početím a nikoli po něm, protože vzniká-li početím život (ano), jakékoli řešení potom je prostě zabití a zaběhané eufemismy to nezachrání. A dále jsem přesvědčen, že ženy (rodiče) mají právo mít dostatek informací o prostředcích ke kontrole početí - a to i o možných výhradách k nim - zdravotních nebo duchovních a o možných alternativách. Tedy nikoli zákazy, ale mnohostranné informace, i ty, které dnes trochu chybí. Možná cennější než rozdávat kondomy mi přijde sdělit fakt, že i bez nich se mnozí obejdou (i bez celibátu nebo nezodpovědnosti).
Možná jsem taky fanatik, i když anthrax neposílám. Ale výskyt vyšinutých jedinců nic neříká o ostatních. I v tomhle sedí srovnání s otroctvím: relativně před "nedávnem" v USA zaběhaná praxe, abolicionisté - nebezpeční fanatici, a také jistě mezi nimi mnozí psychopati a násilníci. A dneska? Dokážeme vůbec pochopit, jak mohl někdo myslet vážně své právo na vlastnictví člověka a rozhodování o něm? Dokážou za 200 let pochopit nás?