Ahoj Míšenko,je fakt, že jsem se pořád bála, kam s dětmi půjdu a jak nás uživím, a nejvíc mě trápilo, že jsem byla pořád nemocná. Nevím, možná jsem dělala stále nějakou chybu a neuvědomovala jsem si to.Když jsem konečně uzdravila po velmi dlouhé době sebe, onemocněly dlouhodobě děti, ten stres způsobovaný tím člověkem na nás takhle těžce dosedá. Ať tak či onak, stále mi to blokuje možnosti být na něm fin. nezávislá a dostat se z jeho vlivu jednou provždy.Snad je má cesta k vyvázání se vazeb na tohoto vpodstatě zbabělého člověka hodně dlouhá, ale nepřetržitá. Jsi šikulka, že jsi to svedla ráz naráz, snad je to i tím, že jsi to zažila jen na chvíli a že jsi měla kam jít a aspoň trochu sjsi mohla počítat s maminčinou podporou. Já jsem na tom byla tak špatně, že jsem ani nedokázala s nikým mluvit.Pracuji velmi usilovně na sobě i na tom, aby se děti uzdravily a hledám způsob, jak dál řešit existenční záležitosti, protože bez toho to nejde. Smím se Tě zeptat,jakou máš práci a brigádu? Třeba mě to nějak inspiruje.Žádného človíčka, který by mi pomohl s mým kloučkem, nemám. Možná o tom neumím mluvit, nevím. Jak jsi třeba sehnala tu paní na hlídání? A na kolik to asi tak vyjde? Díky moc,Mišulko,zdravím, Markéta