Věrko, tvoje volba - nechat si postižené dítě - je obdivuhodná.
Jen nechápu, proč matkám, které se rozhodnou pro potrat, říkáš, že "se rozhodly dítě zavraždit"...měly možnost volby stejnou jako ty a rozhodly se jinak než ty...nepodsouvají ti že jsi "špatná".
Člověk , když je vystavený takovémmu rozhodnutí DOOPRAVDY (ne, že to viděl někde v sousedství), musí zvažovat dopad na rodinu (manžela, starší sourozence, omezení, která toto rozhodnutí přinese,...)
Já si o tom před oběma porody teoretizovala, moje rozhodnutí znělo "ano, nechám si i postižené dítě"...ale právo na názor (kdybych se musela rozhodovat DOOPRAVDY) má také manžel - když nebude souhlasit? Když je praktický? Až krutě? Když máme už děti, které bychom se tím omezily? Když bych musela zůstat doma a nechodit do práce, věnovat se postiženému dítěti? Vydržela bych to s láskou, trpělivostí a ochotou celý život? Vydržel by to i manžel? Jak by se cítily moje děti?
Tohle všechno je moooc důležité - ohled na moji stávající rodinu - stejně důležité jako moje odhodlání "nechat si i postižené dítě".