Upřímně řečeno, je mi těch dětí líto. Život není jen o tom, jestli v pololetí první třídy napíše správně háčky a čárky nad každé písmenko. Život je taky o spolupráci, o pocitu užitečnosti, o sebevědomí, o manuálních dovednostech, o přátelství, o víře v dobro... Bohužel, část českých pedagogů má pocit, že jejich předmět je tou nejdůležitější věcí na světě. A už se třeba neptají, kam se v tom jejich šíleném tempu ztratí chlapeček, který třeba výborně kreslí, ale pro samé háčky a čárky má stále jen (čtyřky, pětky, doplňte dle libosti). Na co se pak dávají ve škole "trojky", když jsou brané jako dobrá známka - protože výkon by si objektivně vzhledem k věku dítěte zasloužil jedničku?
Ach jo. Každé dítě nemůže být génius na školní předměty. Někomu nejde ani pravopis ani počty, ale třeba vytváří úžasné věci z keramiky nebo skvěle běhá. Jednou z něj může být světoznámý keramik nebo atlet: ale jen za předpokladu, že ho naše zlaté české školství nezadupe do země...