Omlouvám se těm, kterých se moje odbočka dotkla. Nicméně vaše utrpení z přečtení mých příspěvků nebylo zbytečné, dozvěděl jsem se pro mne užitečné informace a za tuto příležitost vám děkuji a na rozdíl od Zrzečky (které se omlouvám, že jsem jí do toho zatáhl) se až tak provinile necítím. Ta domělá necitlivost může být způsobena tím, že mám záložku rovnou na duskusák a reaguji tedy na konkrétní příspěvky, i když se k původnímu článku vztahují jen volně. A diskusi beru (patrně typicky mužským způsobem) jako fórum k řešení problémů, nikoliv jako fórum k vyjadřování soucitu. Tady byl problém s výčitkami, že autorka neřekla slovy vše, co cítila. Mnoho lidí už odpovědělo stejně, jako bych odpověděl já a proto jsem se k původnímu již nevyjadřoval, ale řešil jsem reakci, která mne zaujala. Takže k původnímu tolik: Slova jsou dosti hrubým nástrojem, mohou být i falešná nebo špatně pochopena. To, co jste chtěla sdělit jste vyjádřila svou účastí, přítomností - neverbálně - patrně mnohem lépe, než kdybyste se to snažila říct slovy. Kdyby byla k tomu vhodná příležitost, jistě byste to udělala. A když vám vaše empatie radila se do takového vyznání přímo nepustit, bylo to patrně lépe, než kdybyste se o to křečovitě pokusila. Jak by to patrně dopadlo bylo opravdu v tom díle seriálu "Jsem do tebe blázen", co tady ale bohužel nikdo neviděl. V jejich okolí neočekávaně někdo zemřel a oni se rozhodli, že všem svým známým a příbuzným řeknou, že je milují, pro případ, že by k tomu už neměli příležitost. Jak se na jejich vyznání ti dotyční tvářili si jistě domyslíte sami.