Věro, rozhodně bych si být Vámi nedělala starosti s přílišnou opatrností. Bydlíme v patrovém domku, takže jsem svého synka od první chvíle, kdy začal projevovat touhu se ke schodům byť jen přiblížit, "drezůrovala" v chůzi po schodech a hlavně jejich slézání po zadečku. Uhlídat ho nikdy nebylo snadné, a i když si myslím, že nejsem nikterak přehnaně opatrná, před schody mám respekt. Dlouho všechno vycházelo, posledního půl až čtvrt roku jsem začala malému v jeho horolezeckých pokusech velmi důvěřovat. Teď se mi to ovšem nevyplatilo. I když už dávno chodil bez držení, na své druhé narozeniny mu přeci jenom ujela nožka a on spadl v kotrmelcích asi z pátého schodu. Naštěstí se mu nic nestalo, neměl kupodivu ani modřinu a za pět minut už zase běhal po schodech. Já se však opravdu lekla a nenechala jsem ho už ani na chvilku samotného a vyplatilo se to, protože ani ne za dvě hodiny na to uklouzl znovu. Naštěstí jsem ho zachytila, protože jinak by se teď kutálel z dvanáctého schodu, a to už by tak dobře dopadnout nemuselo.