Taky jsem nerodila jako profesionálka. V Pradubické porodnici vyhlášené hulvátským chováním asistentek i lékařů. První šok byla odpověď na otázku:"Mohla by jste mi prosím říct, co se budě dít, jak bude porod probíhat a co čekáte ode mně?" Ptala jsem se jako ženská co rodí prvně a která skoro nic o porodu neví, i když jsem měla přečteno co se dalo a i internet jsem projela detailně. Odpověď asistentky zněla:"Co chcete, porodit musíte!" První dobu porodní jsem strávila na chodbě. Chodila jsem a chodila a chodila, manžel se mnou. Stahy jsem měla tak silné, že mi doslaova a do písmene podrážely nohy. Nebyla jsem schopná zůstat stát. Manžel mně držel co mohl. Asistetky se se po třech hodinách přišly podívat co se jako děje, když jsem při stahu padla na kolena až to zadunělo. Pak přišel pan doktor a dali mně na monitor. Při vyšetřování při stahu jsem už bohužel doktora přestávala vnímat. Zaplať pánbůh, že ho napadlo dát mi epidurál, ale se slovy:"Dejte jí to nebo ji nevyšetřím jak vyvádí!" A pak přišla první světlá chvilka - anestezioložka - žena. S pochopením a klidem mi vše vysvětlila a provedla. Pak panu doktorovi skončila služba a přišla doktorka žena. To už jsme v porodnici byli 12 hodin. Paní doktorka se rozčílila jen mně uviděla, kdo mně přijal, proč tam trpím tak dlouho, proč nikdo nevolal primáře... malej už namonitoru při stahu vůbec nebyl vidět. Dostala jsem speciální sondu. Malej se narodil po 16-ti hodinách od příchodu do porodnice. Kdyby mi manžel nevyprávěl jak to všechno bylo ani bych to nevěděla, nevnímala jsem skoro nic. Paní doktorce jsem vděčná, že se malej nenarodil císařem, i když prý musely asistentky trochu zatlačit na moje břicho. Pan primář mi řekl, že za 38 let praxe neviděl tak silné stahy - prý jsem ho tlačila ven a zároveň držela vevnitř. Bohužel byl to tak traumatický zážitek, že druhé dítě asi mít nebudeme , možná kdyby si ho manžel porodil sám.