Lído, mícháš jabka s hruškama. Obávám se, že ti Pepíčci, co mlátili lopatičkama na písečku, a dneska dorostli, nebyli, pravda, hubovaní, ale nemuseli být ani chválení. To, že se neumějí chovat, není pochvalami, alébrž možná spíš tím, že rodiče nedělali NIC, když Pepíček mlátil lopatičkou. Pepíčkovi rodiče pravděpodobněji nevěděli, co si s výchovou Pepíčka počít, a tak nerozhodně mlčeli.
Jasně, existuje způsob výchovy dětí (moderní prý kdysi i v Americe), který vychází z toho, že dítě se vlastně vychová samo. Pak mu nejsou stanovovány mantinely. Není mu řečeno - nemlať Aničku po hlavě. Ale o tomhle autor nepraví.
On vypráví spíš o tom, že když dítě, snad náhodně, třeba i záměrně, MÁ SNAHU něco dělat dobře, jen jeho výkon není dokonalý, je lepší vyzdvihnout to pozitivní než to negativní. Když mu dělá problémy si třeba uklidit celý pokoj, ale má snahu, a tři čtvrtiny poklidí, je lepší vyzdvihnout to, že poklidil NĚCO, že měl snahu, než ho sepsout za to, že neuklidil dokonale a všecko. Neříkám, že to umím. Ale když se mi náhodou povede výchovně působit na mé dítě tímto způsobem, celé rozkvete. A o tom to je. (Ostatně je o tom celý život. Taky si kolikrát naplánuju, co všechno udělám, a ono to pak jde mnohem pomaleji, takže něco nedodělám. Kdysi jsem se pro to strašně trápila; a octla jsem se v péči psychologů. Dneska se snažím to brát z té druhé stránky: jak se mi báječně povedlo to, co jsem stihla. Musím říct, že jsem aspoň částečně spokojenější.)