O smrti děti podle mě mluví proto, že to je důležitá část života, se kterou se nějak vyrovnat musejí, a když vycítí ze strany dospělých odmítavou reakci (co si budem povídat, většina dospělých má ze smrti strach a nechce o ní mluvit), začne být zvědavé a používá to ještě víc - stejný mechanismus jako se sprostými slovy ("co to udělá, když..."). U nás se o smrti před nedávnem hodně mluvilo, protože s námi bydlela moje umírající maminka a nějak jsem to dětem vysvětlit musela, a po těchhle poměrně dlouhých rozhovorech (občas jsem se zapotila) mám pocit, že frekvence "já tě zabiju" a "chcípni", používaných dřív běžně při bratrských hádkách a rvačkách mezi mými syny, se výrazně snížila, protože snad pochopili, co je to smrt doopravdy. Ale "nenávistné" reakce bych u dětí nepřeceňovala, to je prostě lidská povaha a děti ještě nemají tu civilizační slupku jako my dospělí. A co na to může říct matka jiného, než "Uklidni se"? Kdyby mu začala dělat kázání nebo se rozčilovat, jen by ho ještě utvrdila v tom, že si podobnými řečmi vymůže výjimečnou reakci (viz výše).
A ještě perlička: Moje pětiletá dcera klidně i o sobě řekne, že je kravička (jindy kočička, lvíček...) a domnívala se, že "to je ale kráva" znamená, že má dotyčná "krásný voči" (jestli si z toho udělala zkratku, nebo jestli si vzpomněla na skutečné, fakt krásné kraví oči, to jsem z ní nedostala :-)