Nikdy jsem nebyla zastáncem "řvací" metody. Moje mimina usínaly v mé posteli a přitulené. Jenže v tom příspěvku šlo o vyčerpanou matku, která už dál nemůže. A pro dítě je asi lepší, když o něj pár nocí pečuje milující tatínek i když poněkud svérázným způsobem, než zhroucená maminka.
Moje třetí dítě mne svým pláčem dokázalo dostat do horšího stavu a kdybych tenkrát v jakémsi posledním záblesku zdravého rozumu nepovolala manžela ze služební cesty,tak bych asi tyhle řádky nepsala.
První děti byly řváči, ale celkem to šlo. Jenže u třetího se už projevilo několik let přerušovaného spánku, babičky mi pomohly první dva týdny po porodu a pak odjely do svých domovů, manžel musel na dlouhodobou cestu do zahraničí... prostě jsem se ocitla sama s "školkáčem", batoletem a novorozencem. Po třech měsících jsem byla ve stavu, kdy jsem vážně uvažovala o sebevraždě a každý další pláč mne trýznil. Dneska vím, že jsem měla občas prostě vypnout, přestat být svatou matkou a v kuchyni si za zavřenýma dveřma zanadávat, nebo prostě odstříkat do láhve a povolat babičku na noční směnu. Mimi by to jednu noc bez maminky přežilo a maminka by se nedostala tam, kam se dostala. A je fakt, že manžel neudělal nic jiného, než že mi kázal odjet k mamince, odstříkávat a můj táta mlíko vozil k nám domů. Týden jsem spala, jedla lenošila a věřím tomu, že moje mimi bylo i v té drsné tátově náruči spokojené. A mmch. manžel si prý během toho týdne stanovil zásadu, že než vstane, napočítá do dvaceti. V polovině případů mladej stihl znovu usnout, což znamená, že jsem k němu mockrát vstávala naprosto zbytečně. To jsem převzala a malej se sám od sebe naučil spávat scelou noc nejrychleji z těch tří.

Jo a tu americkou metodu jsme ale nezvládli ani jeden . Ani ji zkusit. Představa, že nechávám své dítě,a by se učilo, že se nedovolá pomoci se mi hnusí. Prostě se děti naučily spát samy, až dokázaly pochopit, že každý má svoji postýlku.