Ano ano, takovýhle příspěvek jsem vyloženě očekávala. V textu zde na rodině nikdo neuvádí rodinný životopis, ani já. Ale věř, že k tomu podporování studia u dětí máme jiný důvod než jen to že "každý v rodině něčeho dosáhl". Naopak já i můj manžel máme starší sourozence, schopné, ale nevedené kupředu. Nemají odpovídající vzdělání a aspoň oba moji sourozenci toho celkem dost litují, ale s rodinou a ve 40 si ji udělat už nemají energii. A podporují ve vzdělání své vlastní děti - jenže se ukazuje, že po učňovském oboru je ČVUT poměrně velké sousto a už i můj synovec musel už po 2 semestrech opustit školu, na kterou sám moc chtěl. A o tom to je. Vedeme rozhovor ve stylu: Mámo a budu moct dělat to co táta? Ano, když se budeš snažit, půjde ti to, pak když zvládněš další a další roky školy, když budeš moc chtít a něco pro to uděláš, pak budeš moct dělat takovou práci. Některá zaměstnání se bohužel bez daného vzdělání vykonávat nedají - a jak jsem si ověřila ve vlastní rodině, vzpomenout si na to, že vlastně strašně moc chci dělat školu dál - na to je ve třeťáku na učňáku opravdu (alespoň většinou) pozdě. Takže nejde o mé prosazování a nucení do čehokoli - ale o vedení k tomu, že vše dělá pro sebe a jak se bude snažit, tolik toho dosáhne. Obecně schopnosti mají celkem vysoký koeficient dědivosti = genetické přredpoklady pro to dítě má, záleží POUZE na něm, jak se k tomu postaví. Druhou věcí je, že v dnešní době je vzdělání něčím, co určuje postavení člověka na pracovním trhu a s ním je to nepochybně snazší nežli bez něj. Jistě že ho neodvrhnu, nebude-li úspěšný. Ale myslím že je mojí skoro povinností nabídnout mu pomocnou ruku, pokud bude sám chtít jít kupředu.