Gábino, žádná antikoncepce není stoprocentní, ať už selže technicky nebo kvůli lidskému faktoru. Nebo třeba až když dojde na takovéto lámání chleba, partner se vyvrbí a žena najednou zjistí, že by byla na dítě sama, ať už právně nebo „jen“ fakticky, prostě těch důvodů, proč i v dnešní době žena počne dítě, které nechce nebo nemůže porodit, je dost. I když i já mám lidský život v úctě a věřím, že by měl být chráněn od okamžiku početí, přesto cítím rozdíl mezi tzv. mini interrupcí a třičtvrtěrokem, kdy se matka o dítě strachuje, překonává veškeré potíže, v bolestech je přivede na svět a pak prostě odevzdá. A myslím, že to není otázka sobectví. Snad už všichni připouští, že duševní rozpoložení nastávající maminky má pro vývoj dítěte mimořádný význam, v tomto kontextu žena, která si s miminkem nepovídá, nezajímá se o jeho projevy, co hůř neustále si opakuje „nechci tě, hned jak se narodíš, půjdeš pryč“…máš dojem, že je to lepší, než interrupce? A něco podobného by si nejspíš žena rozhodnutá dát dítě ihned k adopci pro zachování vlastního duševního zdraví říkat musela nebo by to tak i cítila.

Nesouhlasím s Tvým názorem, že žena, která váhá a není si jista, má během těhotenství dost času si rozmyslet, co dál. Žena, která se rozhodne těhotenství zachovat, už musí být rozhodnutá, že to skutečně chce, že má na to dost síly a že je to rozhodnutí, za kterým si bude stát v případě komplikací, fyziologických, psychických, společenských…tedy ideálně by měla být rozhodnutá už před tím, než se těhotenství objeví. Protože je to rozhodnutí nevratné a závazek na celý život. I když výsledky průzkumu shrnuté v článku jsou svým způsobem alarmující, myslím, že by nás měly neméně znepokojovat příběhy dětí, kterým sice jejich matky život darovaly, ale jaký život! A zdaleka to nemusí být jen patologické nebo kriminální případy. Rozhodnutí, které ženu poznamená na celý život, je to i v případě, že dítě jen odnosí a porodí. V kojeneckých ústavech a dětských domovech je dětí bohužel stále dost a povzbuzovat ženy, aby počet těchto dětí plánovitě zvyšovaly mi nepřijde (za současné úrovně oněch zařízení, stavu legislativy, s tím související doby na vyřízení adopce atd.) rozumné. Jsem přesvědčena, že žen rozhodnuvších se pro interrupci, které by své nenarozené dítě vnímaly jako "parazita" a samotný zákrok jako banalitu, je mizivé procento.

Vštěpovat dětem úctu k životu určitě nezvládne matka, která svoje děti chápe jako přítěž, důvod jejího zpackaného života, kouli u nohy bránící jí v rozletu a seberealizaci a hromosvod jejích špatných nálad. I žena, která dítě chtěla, počala ho plánovaně a zahrnuje ho láskou, se občas může dostat do stavu, kdy je vyčerpaná, zklamaná průběhem mateřství či výsledky jejích výchovných snah, mohou ji potkat situace, kdy jí prolétne hlavou ta kacířská myšlenka, že bez dítěte by to teď měla snazší…ale určitě se s takovými pocity vyrovná mnohem rychleji a snáz, než ta, která o dítě vnitřně nestála, jen třeba podlehla zdání vlastní ušlechtilosti, tlaku partnera nebo (byť i dobře míněné) agitky.