Každá kultura si lámala hlavu touto otázkou. Já věřím tomu, že skutečný život začíná, až je vdechnuta duše. A že to není na úplném začátku, mě přesvědčuje udávaná 25% účinnost umělého oplodnění. Do těla matky se vždy vkládají ta nejzdravější a nejživotaschopnější embrya a přece se neujímají snadno. Protože vyrobit tělo je lehčí, viz. klonování, ale musí tu být ještě přítomná jiskra. Kdy se tedy přivtěluje duše ? To je také otázka bez snadné odpovědi. Život by se tedy měl chránit, podle mého názoru, již od početí. Ale ne tím, že budeme ženy nutit donosit dítě, které je nechtěné (ženou nebo partnerem). Musíme chránit ženu, která chce své dítě přes odpor partnera. Musíme chránit narozené děti, o které se matky nechtějí nebo nemohou postarat. Ale ne tím, že je dáme do kojeneckého ústavu a potom do děckého domova. Co chce chránit Hnutí pro život ? Mně přijde, že chrání jen ta těla, duše může podle nich žít nechtěna a nemilována, každou vteřinou už od početí, pomaličku, pozvolna, ubíjena neláskou. To není ochrana, to je fanatismus. Není potom lidštější zabít je hned ? Potrat není řešení, ale musíme nechat volbu pro ty situace, kdy žena nemá jinou možnost a pomoc jí nikdo nenabídne. A co muži ? Kdy oni převezmou svou zodpovědnost ? K početí jsou zapotřebí dva. Učme své dcery a syny zásadám bezpečného sexu a zodpovědnému partnerství, ubezpečujme je, že u nás najdou vždy zázemí, že vnoučata přijmeme s láskou ať přijdou kdykoli. Pak budou mít dost síly na to se rozhodnout pro život.