Dobrý den,
Jsem "macecha" 2 holčiček,12 a 5 r.,s jejich tatínkem žiju 4 roky. U nás je situace opět o něco složitější-nevlastní dcery mají 2 matky.S tou první si rozumíme skvěle,navštěvujeme se,blahopřejeme si k svátku ,narozeninám,komunikujeme spolu.S druhou maminkou,kamarátky nejsme,a myslím si,že po tom ani jedna z nás netouží.I když počátky byli krušné,a i když spolu já a maminka č.2. vlastně nemluvíme,myslím,že se snažíme vzájemně se respektovat.Je pravda ,že se to děje skrze mého muže,ale i vzájemnou akceptaci a respekt považuji za velký krok vpřed.Obě holky mně mají/troufám si říct/ moc rády,a já je také,máme hezký,kamarátsky vztah,mluvím s nimi o jejich mamkách,když na ně přijde řeč,samozřejmě vždy v dobrém,i když se vším na 100% nesouhlasím.Ale vím ,že nejsem jejich máma,a že do výchovy přiliž zasahovat nemůžu,tak si aspoň snažím vypěstovat s nimi hezký vztah a doufám,že jednou,až budou mít holky "svou hlavu",rozhodnout se samé,s kterým názorem souhlasit a s kterým ne.A hlavně se svým přístupem k nim snažím děvčatům vštěpit,že život není černobílý,že ani já,ani jejich mámy nejsou jenom dobré,nebo jenom zlé,že na jednu věc existuje více správných názorů a náhledů,a že každý má právo si vybrat.Až k tomu,přirozeně dospěje.
Snad tím,že jejich mámám dcery neodebírám,i obě matky chápou,že pro nich nechci být konkurence,a možná i proto,nejsou ty holky vychovávané proti mně.Aspoň jsem to z jejich chování nikdy nezaznamenala.Co si, hlavně u mámy č. 2,hodně cením.
Vše ohledně dcer-návštěvy,výlety,prázdniny,školu,školku,atd. domlouvá s jejich matkami můj manžel,vše pak přebereme,a když se na všem shodnem,resp. uděláme - já i muž , nějaké ty kompromisi,dohodne se vše s jejich matkami.Zní to komplikovaně,a někdy si vše vyžaduje značnou dávku trpělivosti,kompromisů,a síly ,ale myslím,že je to pořád o něco lepší.Myslím si,že všichni tak nějak chápeme/někdy možná víc,někdy míň/,že všichni máme v těch zamotaných vztazích nejen povinnosti ale i práva,a že každému z nás/včetně mně/ leží na srdci spokojnost těch dvou dětí.
Nevím jak se situace zmnění,když k tomu přibudne i naše společné ditě,bojím se že děvčata budou hodně žárlit,ale to je už jiný příběh.Žárlí taky na sebe,raději jsou u nás každá sama-tak se jim věnujeme přirozeně naplno.Ale i ony se musí naučit,že mají jedna druhou,že se musí vzájemně respektovat,a snad se jednou budou i mít rády.Zatím je to o kokurenci,my to řešíme hlavně spravedlností-v sladkostech,v dárkách,v času,atd.
I když to není jednoduché a dává to vše zabrat,mám svůj život ráda taký jaký je.Nebylo tomu tak vždycky,vše,nebo téměř vše, krásné ,mně potkalo až s mojím nynějším manželem.Máme krásny vztah,i s jeho dětmi,a jsem za to vděčná .Chápu,že ne každý může vidět mou situaci takhle,hlavně ne ty,kterí mně neznají,ale když se člověku stanou smutné věci,dívá se na svět jinak.Váží si to co má,mnohem víc.A tak je to i u mně.
Takže jenom drobná rada pisatelce původního článku-nesnaž se být kamarátkou tam,kde to nejde,nelám vše přes koleno.Nech věci být jak jsou,když je měnit nejde.A snaž se těšit z toho co máš-fajn muže,fajn dítě-i když nevlastní.Na vztahy s jeho matkou se vykašli.Hlavně si chráň své teritorium,své zásady,a urči mantinely i pro muže,i pro dítě i pro ní-t.j. co ještě si ochotna tolerovat,a co už ne.Až když budeš spokojená ty sama ,můžeš začat budovat spokojenost i ve vztazích kolem tebe.Já to zvládam tímto přístupem,a zatím,klepu si na čelo,je to fajn.

Hodně štěstí,Ariel