Zdravím ! Neodolala jsem a přidávám svoji zkušenost s "macešstvím". Problémy, které řešíme u nás, se ale na rozdíl od ostatních příspěvků, týkají spíše nevlastního syna (13 let), než jeho biologické matky. Začnu ale od ní. Dojednala si porod císařským řezem, protože se bála porodní bolesti, záměrně nekojila, aby mohla své dítě dávat co nejdříve příbuzným na hlídání, nikdy se s ním nemazlila ani si s ním nehrála (pokud u toho neměla obecenstvo, před kterým bylo podle ní správné to alespoň nahrát). Doma bordel, špína, věčný řev a urážky. Manžel není v žádném případě bačkora, ale vydržel s ní 10 let, aby alespoň v mezích svých možností dal dítěti to, co mu nebyla schopna dát vlastní matka. Nicméně chlap mateřskou lásku nenahradí, nežili jako rodina, nikam např. společně nejezdili, manžel býval raději dlouho v práci, věnoval se koníčkům a doma raději pobýval co nejméně. Když jsme se poznali, našel konečně odvahu odejít, rozvést se a následně se mnou založit novou rodinu. Rok žil "malý" u matky, pak na jeho vlastní přání začal bydlet u nás. Dokud u nás trávil jen víkendy, bylo vše v pořádku, některé věci jsem si asi ani neuvědomovala, některé jsem přehlížela. Měli jsme spolu moc hezký vztah a připadalo mi přirozené, že pokud chce být s námi a vlastní matka na něj celý ten uplynulý rok opravdu z vysoka ..., není důvod mu to neumožnit. Musím říct, že jsem se na to těšila, chtěla jsem mu dát alespon to, co budu schopna, měla jsem ho opravdu ráda jako syna člověka, kterého moc miluju. Z dnešního pohledu ( je s námi 2 roky) toho rozhodnutí ale spíše hodně lituju. Od jeho příchodu se totiž nezabýváme téměř ničím jiným, než řešením jeho problémů ve škole, poznámky, třídní i ředitelské důtky, odmlouvání, neustálé lhaní, podvádění, nepořádek, povrchnost, lenost, ... Vím, že za mnohé věci vlastně nemůže, vesměs je to důsledek předchozí výchovy a nedostatku lásky ze strany jeho biologické matky. On není ve své podstatě zlý, ale má takové vlastnosti, že se s ním prostě nedá vydržet. Často si sama říkám, jestli nejsem zaujatá, ale problém je, že stejný pocit z něj mají všichni, kdo ho blíže poznají - učitelé, spolužáci, i příbuzní, ... Prostě sobec, frajer, lenoch, vyčůránek, rozmazlený fracek. Zkusili jsme to s ním po dobrém i po zlém, rozebrali to s ním i sami ze všech stran. Zkusili jsme i několik psychologů. Všechno úplně bezvýsledně. Ještě musím dodat, že byl od malička materiálně rozmazlován dědečky a babičkami. Nikdy se nemusel o nic snažit, všechno dostal zadarmo. Manžel vedl i s tímto neustálý marný boj a ačkoli jsem tomu moc nevěřila, praxe je opravdu taková, že příbuzní vesměs odkývají, že mu už nic nekoupí a klidně hned následující den se u nás objeví např. nový digitální foťák od dědy ... Biomatka ho zpět nechce, ačkoli tvrdí opak. Zájem projevuje tak, že ho cca 1x za měsíc vezme k někomu na návštěvu (aby vypadala, že se stará) a pak ho zase hodně rychle vrátí. Čekám, že se na mne sesypete, že dítě není pejsek, aby se vrátilo, když neposlouchá. Souhlasím - není a ani ten pejsek by se neměl vracet. Jenže jak z toho ven ? Přišla jsem k tomu jak slepý k houslím a ten, kdo za to v podstatě může nejvíce a měl by se tedy snažit leccos napravit, se směje. Já vím, byli na to dva a manžel byl ten, kdo mu vybral takovouhle matku (slova psycholožky) ... Jenže upřímně - chlap ve 20 si asi nevybírá přítelkyni primárně podle toho, jakou bude případně matkou. Prožil si s ní 10 let martiria, jsem opravdu přesvědčena, že dělal a dělá v rámci možností maximum a ted, když konečně všechno funguje a mohl by začít znova, ničí mu "hřích mládí" i novou rodinu... Poradíte ?