Kamilo, dovolím si nesouhlasit, já sama jsem v téhle diskusi psala o hodném lékaři a perfektním personálu Ústecké porodnice, porod nebyl bezbolestný (opravdu takový může existovat???), byl komplikovaný, ale na ten den vzpomínám moc ráda.
Já se musím přiznat, že ačkoliv nejsem moc statečná, bolesti jsem se rozhodně u druhého porodu nikdy nebála. Díky informacím, o kterých mluvíte, že jich je moc, jsem byla klidná a připravená na řadu komplikací, které mohou nastat. Samozřejmě když člověk očekává, že vše nemusí být jednoduché, nepropadne beznaději při prvním problému. Vy jste zdravotní sestra, smama víte jaké hrůzy mohou při porodu maminku či dítě potkat. Ale procento, že to potká právě vás je mizivé. Ale přesto, já po zkušenostech s prvním porodem jsem se bála hlavně o život miminka a sebe, nějaké bolesti jsem moc neřešila, dnes je tolik možností, jak porodní bolesti zmírnit a to nejen medikamentózně. Když mě přijímal pan doktor v roce 2000 k porodu, první co jsem ze sebe vychrlila, jaké komplikace byly u prvního porodu, jak moc se bojím, aby sitace se neopakovala, jak mám strach, aby miminko bylo v pořádku. Neumíte si představit, jak vlídné chování pana doktora mě uklidnilo. Já od toho rozhovoru s ním měla pocit, že jinak než dobře to dopadnout nemůže, v ten moment jsem byla připravená odrodit těch dětí klidně 10 :-)
Když jsem rodila v roce 91, pan doktor den před porodem při ultrazvuku pronesl větu: Sestři pojďte se podívat, to dítě má nějakou velkou hlavu. Se mnou nikdo nepromluvil jediné slovo, dali mi desky do ruky a jděte na odd. V papírech stálo, váha plodu přes 4 500 g. Velká hlava, velké miminko, dovedete si představit jaký typ postižení mě hned napadl?
No Barunka potom vážila 3400 g, ale já jsem od toho momentu byla v ohromné depresi a stále jsem jenom plakala. Takže o dobré psychické pohodě se nedá mluvit, že.
Já se omlouvám, zase jsem se rozepsala, je to tolik let, ale jsou zážitky, na které nikdy nezapomenete.