Nás zařadili do nějakého vědeckého programu. Dokonce testovali genetiku. Údajně zatím přišli na to, že dost autistů má trošku poškozený jeden gen. To náš kluk naštěstí nemá. Dokonce brali krev i tatínkovi, neboť je podezření, že je taky trochu autista.
Jo, bazírování na obalu kelímku u smetánku...to znám. Ale chuťově ten "pocholek" změnu pozná. Horo byl dostat do něj ATB. Pilulky nespolkne ani náhodou, takže sirup. Dávali jsme mu to do mlíka, oblíbeného kakaa, do lahvičky...prostě na a ne. Koukl na to zrákem, a když to bylo plně rozpuštěné, nějak tom viděl. A prej "nééé, je tam písek!!!". Od té doby trvalo dost dlouho, než začal zase pít mlíko. Už jedině z hrnku a musí si ho nalít sám přímo z krabice. Od nás už tomu nevěři. Ke kakau už důvěru nemá.

A zkušenost, že má být opatrný, že si natluče.... natluče si, ale stále je nepoučitelný. A ještě horší je, jak "ubližuje" ségře a ta už to nese docela těžce, že ji nemá rád, že se ho bojí. Občas se povede, že kluk přijde, pohladí ji a řekne: "Promiň", ale když se zasekne, tak ani náhodou. Pro veřejnost jsem jen "Ti, co mají toho nevychovance", než rodiče s handicapovaným dítětem. No nic moc, nikomu to nezávidím... a nepřeju. I když jsou horší postižení. Tohle ovšem banalita taky není...:-((