Mám tři děti, první syn byl klidný, ale občas jsem ho také nechala samotného "vybrečet", čehož dneska lituju. Druhý syn byl ještě klidnější, a já už jsem se víc spoléhala na svou intuici. Oba spali v postýlce naprosto pravidelně a bez problémů. Třetí dítě, dcera, spí doteď s námi v posteli (byly jí dva roky), od narození byla spíš plačtivá a do roka jsem ji nosila v šátku - protože to prostě potřebovala. Je fakt, že mám zhuntovaná záda, ale ona to prostě potřebovala, tak jak to šlo, vyhověla jsem jí. Takže souhlasím s tím, že každé dítě je jiné a má jiné potřeby, ale taky s tím, že když tu potřebu mazlení má, je důležité ji uspokojit. Řídit se intuicí (kterou naše civilizace poněkud ztrácí, oproti např.indiánským ženám - těm, které nejsou civilizací ještě dotčené) a potřebami dítěte. A vždycky vědět, že důležitější je to, co vložíme do jeho psychiky, vývoje..., než kmitání kolem domácnosti. Jednou každé dítě vyroste a pak budeme mít na domácnost a podobné zbytečnosti času až až, a to, co jsme do dítěte vložili, se neztratí...