Dnes v 1:50 se narodil náš syn David v náchodské porodnici.
S přítelkyní Monikou jsme spekulovali asi jako každá rodina před příchodem nového človíčka na svět, kde rodit? Jsme z Náchoda a náchodská porodnice byla nejblíž. To ovšem pro nás nebylo ani zdaleka rozhodující.
Monice začali v těhotenství puchnout nohy a lékaři zjistili, že její tlak silně kolisá. Bylo jí doporučeno, aby byla v zájmu bezproblémového porodu v právě probíhajím 38. týdnu těhotenství hospitalizována na gynekologii. Jako první možnou alternativou se naskytl logicky pobyt na gynekologii právě v Náchodě. S prostředím, denním režimem a průběhem budoucí hospitalizace nás ochotně seznámili tamní sestřičky. Nebylo na co čekat. Jedná se o naše první miminko a jeho zdraví riskovat domácí léčbou a babskými recepty na zlepšení toho či onoho ve stavu matky i plodu v ní by byl hazard se zdravím Moniky i jejího plodu. Zdánlivě předčasná, ale nutná hospitalizace byla tedy po doporučení lékařů pro nás jasná. Navštěvoval jsem jí na pokoji téměř denně. Pravidelné vizity odborného lékaře vždy v devět ráno na všech pokojích gynekologického oddělení a péče která se Monice dostávala mi dodávali naději, že naše volba byla správná. Lékaři, kteří řeší možné komplikace u pacientek na gynekologii u nich zde provádějí i porody což je moc fajn, protože při porodu je důležité, aby lékař znal zdravotní stav rodičky. A hlavně: komunikace při porodu mezi lékařem a rodičkou je daleko snažší pokud se Ti dva znají z předchozí léčby.
Blížil se konec 40. týdne těhotenství a Monika stále nebyla dostatečně rozšířená na průchod plodu. Nechal jsem si zavolat pana doktora Špátu, abych měl přehled o tom co bude dál. To co bylo Monice sděleno při vizitě mi pan doktor Špáta zopakoval a informoval mě o dalších krocích, které se chystá lékařský tým podniknout. Byla to léčba tabletkami, aby se Monča dole rozšířila a byla připravená na porod. Pokud by to nepomohlo musel by se udělat tzv. císařský řez. Nikdo, ale Moniku nakonec zbytečně nepáral. Léčba zabrala. Sice se rozšiřovala pozvolna, ale rozšiřovala. Na konci 40. týdne těhotenství ji umístili na tzv. hekárnu /nevím jak se to nazývá odborně, ale v podstatě je to pokoj u porodního sálu, kde se maminka připravuje pod lékařskou taktovkou na vlastní porod/. Moniku zasáhli silné porodní bolesti právě na tzv. hekárně den před porodem. Lékaři, kteří ji zde měli na starost zjistili, že porod se sice kvapem blíží, ale že by bylo dobré aby se rozšířila ještě víc, tedy aby se miminko posunovalo směrem dolů. Počítal jsem s tím, že s ní budu u porodu, takže do nemocnice jsem dorazil i já a na tzv. hekárně jí alespoň uklidňoval a doporučoval aby dbala pokynů lékařů /co taky může víc udělat laik v medicíně, kterým jsem/. Koupelemi v teplé vodě, cvičení na balónu /zase nevím jak se to nazývá odborně ale vypadá to jako nafukovací balón/, chození po chodbách ododělení to vše rodičce pomáhá při nedostatečném otevření porodních cest. Sestřička z porodnice byla v telefonickém kontaktu s panem doktorem Špátou. Poslední den před porodem byl kontrolován stav Moniky i miminka v ní takřka nepřetržitě. Udeřila půlnoc a Monika se konečně rozšířila na porod. Bál jsem se aby nenastali stresy, ale příprava na porod byla uklidňující. Už hodinu před ním si Monika lehla na porodní sál dala nohy do šlapek /zas nevím jak se to nazývá odborně/ a sestřičky s ní pilovali jak dýchat, jak tlačit atd. V jednu v noci zavolali pana doktoru Špátu, protože Monika byla po všech stránkách připravena /tlačení ji sice trochu bolelo, ale jinak to nejde/. Pan dokotor se během pěti minut dostavil na sál a mohlo se pokračovat. Atmosféra byla pohodová. Z rádia hrála muzika a Monika byla taky v pohodě. Držel jsem ji za ruku a přiznám se, že už jsem se nemohl dočkat až budu Davida za pár minut držet v náručí. Asi typický hrdý otec :-)
Monice tlačení zpočátku šlo, ale pak ji chytli takové boleti, že dál tlačit nemohla. Ještě že už byla vidět při jejím silném roztažení někde hluboko v ní vlasatá hlavička /on se David narodil už s vlásky/. "Co bude dál?" problesklo mi hlavou, uvědomil jsem si, že ve chvíli kdy už není mimi ani celé v břiše matky, ani venku, ale někde na poloviční cestě, ven musí během několika vteřin, aby se neudusilo. Naštěstí, zatím co já jsem filozofoval, pan doktor Špáta jednal! Ke komplikacím, které mohou nastat je zde vše připraveno předem. Opět nevím jak se ten přístroj jmenuje, ale připadalo mi to něco na způsob zvonu k ucpaným odpadům, teda řečeno po mém. Takový asi železný zvon z kterého vede hadička do přístroje s množstvím budíků. Pan doktor Moniku roztáhl, ruku zabořil někde hluboko do jejího těla i s oním "zvonem". Požádal ji aby teď silně alespoň jednou pořádně zatlačila. Monika "tak nějak" zatlačila /i když moc už kvůli bolestem nemohla/ a pan doktor Špáta vytáhl ruku se "zvonem" z Moniky. Na zvonu byl přisátý David a hned brečel. V tu chvíli jsem byl uklidněný, v zaslzených očích mých i Moničíných se objevil úsměv. "Brečí a to znamená že žije" uvědomil jsem si. Pak následovalo převážení, přeměření, vykoupání a David se pohyboval další dvě hodiny mezi mou a Moničinou náručí. Jedinné na čem jsme s Mončou neschodli, je to komu je víc podobnej, jestli mně nebo jí. Já si stejně myslím že mně! :-)
Dík lékařům a sestřičkám z gynekologicko-porodnického oddělení v Náchodě máme krásného zdravého syna.
David má 4 kila, takže pořádnej haban je to, asi taky po mně :-)