|
|
|
Oslava narozenin |
V příštím týdnu bude mít Karolínka 3 roky a Libuška 1 rok. Děti ještě nemají pojem o tom, co přesně je jeden rok a které datum v kalendáři je to jejich, proto jsme stanovili společnou oslavu na neděli 5. 10. 2003. |
|
| Autor: Petra, 2 děti , 5.10.2003 | |
| A protože jsme pozvali dost lidí, rozhodli jsme se, že oslavu uspořádáme v prostorách Kašpárka.
Pozvali jsme babičku Lucku, ale ta se omluvila, dědu s Marií, babičku Julii, Luciana a z kamarádů Radku, Čendu, Klárku a Ondru Zelenkovi, Jitku, Dalibora, Máťu a Kristýnku Šamanovi (Máťa byl ale nemocný, takže nepřišli), Danu, Honzu a Vojtíška Novákovi (Honza měl službu) a ještě Olinu, Pepu, Aničku a Janičku Roubovi (Anička dobírala antibiotika po angíně, do poslední chvíle jsme byli napnutí, ale nakonec přišly – bez tatínka, který se nemohl). Takže nás tam bylo opravdu hodně a do našeho skromného panelákového bytu by se všichni vůbec nevešli.
Příprava byla zvláštní. Už celý měsíc jsem nějak zvláštně nemocná. Začalo to skoro jako angína, ale po pár dnech úporného pálení a bolesti v krku při polykání se vše přestěhovalo trochu výš a mně se spustila příšerná hnisavá rýma. Skoro 2,5 týdne jsem si myslela, že se z toho dostanu sama, kvůli kojení jsem nechtěla hned brát ATB, ale bylo to čím dál horší, měla jsem pocit, že mám zahleněnou celou hlavu, vůbec jsem nemohla dýchat nosem, rty i jazyk jsem měla každé ráno napuchlé, oschlé, popraskané. Nakonec jsem vyrazila na ORL, kde jsem samozřejmě dostala antibiotika. Ale po týdnu užívání se nedostavila žádná změna a úleva. Na kontrole mě doktorka nutila nechat se hospitalizovat, nakonec jsme se dohodli už při příjmu na lůžkové oddělení ORL, že budu poctivě dojíždět po 8 hodinách na antibiotika do žíly. Po třech dnech jsme měla ruce rozpíchané jako nějaký feťák, bylo mi maličko lépe, ale žádný zázrak. Převedli mě na tablety, už jsem tam jezidla jen každé ráno na „vizitu“, po pár dnech mě propustili s tím, že léčba trvá dlouho a je to normální u tak velkého zánětu dutin. Antibiotika jsem dobrala toto úterý. Hm, dobrá. Nesmím zapomenout, že na ty tři dny, kdy jsem jezdila do nemocnice každých osm hodin, dostal Adrian „paragraf“ a byl s námi doma. Já už jsem mlela z posledního a snažila se aspoň trochu odpočívat. Nicméně stále hodně smrkám a něco v dutinách mi hnisá, odolalo to i veškeré léčbě. V úterý jdu na kontrolu, to jsem zvědavá, co se dozvím. Kromě fyzické únavy mám i újmu z toho, že ve strachu, že jsem infekční, se víceméně už měsíc snažím stranit lidí a hlavně dětí. Jen Zelenkovi jsou odolní a odvážní, tak se mě nebojí.
Trochu jsem odbočila, ale to jsem jen chtěla uvést, proč byla příprava zvláštní. Neměla jsem zkrátka sílu na nějaké velké shánění a nakupování, navíc jediná možnost nákupu dárků je v sobotu, kdy může Adrian zůstat s dětmi doma. Nakonec jsme ale dárky posháněli, s občerstvením mi pomohla Radka, která vyrobila báječné chlebíčky. V sobotu během dne jsme s Kájou vyráběly piškotové jednohubky – slepovaly jsme piškoty marmeládou a pak na ně špejlí malovaly obličeje z rozpuštěné čokoládové polevy. Káju to ohromě bavilo a šlo jí to hezky. Večer, když děti usnuly, dala jsem se do pečení dortů. Libušce jsem, pravda, koupila hotový korpus a na něj udělala tvarohovo-jogurtový krém, pokladla ovocem a zalila červenou želatinou, to nebyla žádná velká práce. Pro Káju jsem měla připravený dort „Medvěd“ z Vitany a ten byl tedy trochu pracnější. Než jsem mohla do lednice uložit dva hotové dorty, uklidila kuchyň, zabalila dárky, napsala jim přáníčka a umyla se, byly dvě hodiny ráno.
V neděli nastala ta událost. Kája měla od rána oči navrch hlavy, pořád se ptala a sama si opakovala, kdo všechno přijede (ukazovala si to na svých prstech úplně přesně, jako jsem jí to jednou asi před 3 dny vypočítávala já) a hodně se těšila. Nejdřív přijel Lucian, který pomohl (spíš vyrobil) jednohubky. Sfoukli jsme rychlý oběd a za chviličku přijel děda Vlado s Marií a přivezli i babičku Julii. Byla jsem opravdu moc ráda, že se k nám mohla po dvou letech zase podívat, i když jen na pár hodin. Všichni jsme si dali kafe a pomalu se přesunuli do Kašpárka, kam Adrian už ráno převezl dorty a dárky.
Karolínka si nejvíc přeje dostat deštník. Má teď hrozně majetnické období, pořád ječí „To je moje“ a tahá se s kýmkoliv, nejvíc pochopitelně s Libuškou, o různé věci. Když vidí u kamarádů něco, co sama nemá, často dělá scény a srdceryvně brečí, že ona to doma nemá. Touha po deštníku ji drží už dlouho v různých vlnách, ale zesílila, když zjistila, že dvojčata Klárka a Ondra už deštníky mají. Nedovedu si představit, že by ten deštník nedostala. Celá oslava by byla nanic.
Byla jsem na nervy, jestli jsem na nic nezapomněla – občerstvení, džusy, víno, rovnoměrné rozložení dárečků pro obě děti... Shodneme se s Adrianem v tom, že nechceme děti zahlcovat spoustou drahých zbytečných dárků, jednak se nám to zdá naprosto zbytečné a kontraproduktivní a pak – co jim budeme dávat, až jim bude 7, 10, 12 let a budou si vynucovat to, co mají ostatní, že. Takže Karolínka dostala knížku Kocourka Modroočka, Libuška panenku a společně kyblík základních kostek Lego. K tomu pár drobnůstek jako bublifuk apod. Jenže všechny dárky zastínil ten jeden jediný vytoužený – deštník od tety Radky!
Oslava probíhala velmi příjemně. Předávali jsme dětem dárky, bylo toho na ně dost, Libuška z toho vůbec ještě nemá pojem, pro Káju to bylo taky příliš mnoho vjemů, navíc poslední dobou se svojí unudlanou matkou si v Kašpárku moc neužila, takže pořád odbíhala na klouzačku a tak. A pak to přišlo. Kája dostala deštník a další zájemci ve frontě na předávání dárků neměli šanci. Už nic nerozbalila, jen si hrála s deštníkem. Samozřejmě otevřeným, takže se s ním klouzala, lezla do tunelu... Ještě se nám podařilo odlákat ji na dort, sfoukla všechny tři svíčky, Libušce jsem pomohla já. Rozdali jsme dětem i dospělým pohoštění a začala volná zábava. Libuška strávila takřka celé odpoledne „v bufetu“, stála u stolečku a cpala se dortem, dětskými jednohubkami, piškoty, pila svůj čajík a dopíjela pitíčka s brčkem, která zbyla po starších hodovnících.
Asi po 18 h se všichni začali chystat k odchodu, každý pomohl něco uklidit, všichni se tvářili spokojeně. Bylo to moc fajn, že jsme se mohli sejít v herně Kašpárka.
|
|
Zobrazeno doposud 357 x.
|
|
