|
|
|
Nakupování |
Nakupování s dvěma dětmi patří k největším lahůdkám mateřské dovolené. |
|
| Autor: Petra, 2 děti , 23.6.2003 | |
| Poté, co jsem minulý týden strávila s dětmi a psem u babičky, vrátili jsme se domů v sobotu a čekala na nás dokonale vyžraná lednička. Adrian dojedl nejen máslo, sýry, salámy, ale dokonce i hořčici. Nutno říct, že tu ten "volný týden" maloval a vyměňoval dětský pokojíček s ložnicí, chápala jsem, že na nakupování neměl čas. Ale o tom tenhle článek není. V nabídce byly jen vejce, marmelády a tuňák v konzervě. Víkend jsme přežili jakž takž, ale v pondělí bylo nutné vyrazit na nákup.
Všechno začalo už tím, že Libuška nestihla v kočárku cestou tam usnout. Potkaly jsme se s Radkou a jejími dvojčaty, naštěstí pak čekala s dětmi před Edekou a já šla nakupovat jen s Libuškou. Z počátku ji prohlížení lidí a zboží bavilo, čekání ve frontě na uzeniny ji ale už docela nudilo, tak začla dávat nespokojenost najevo. Nejdřív trochu, pak víc a hlasitěji. Mezi diktováním ochotné prodavačce, co chci ještě ukrojit (10 dkg šunky, párky, sýry...) jsem se snažila nábízet Libušce pítí, sušenky (amarantové), dudlík jsme zapomněly doma. :-( No, ještě chleba a honem k pokladně. Libuška vřískala na celý obchod. Nechtěla už ani ležet, ani sedět, mudlala si očička, dudlík s čajem ji rozeřval ještě víc, navíc se začala dávit tekutinou...
U pokladny je šílená fronta. Někteří (mnozí) se po mně otáčejí. Je mi Libušky líto, ale taky mě štve. Myslím, že ji nic moc netrápí, jen je vzteklá, že nemůže spát. Když jsou přede mnou ještě asi 3 lidi, volá paní pokladní, jestli by nemohli pustit tu maminku s miminkem. Viceméně ochotně souhlasí a snaží se uhnout vozíky a udělat místo, abych mohla projet kočárkem. Soustředím se na zaplacení nákupu a pokouším se nevnímat ječící nepříčetnou Libušku, která už sotva popadá dech. Jak jsem se nemohla nachystat, sedím na bobku u kočárku pod kasou a podávám do ruky pokladní jednotlivé kusy mého nákupu - je jich bohužel hodně. Mám pocit, že strašně zdržuji a cítím se hrozně trapně. Ani nepřemýšlím o tom, kde všude jsem určitě rudá. Konečně platím. Škoda, že tu není Karolínka, která by určitě chtěla "dát paní korunky sama!" Znovu začínám vnímat, že Libuška je už takřka v deliriu, nereaguje vůbec na můj tišící hlas ani hlazení. Musím naházet nákup zpátky do košíku pod kočárem a rychle zmizet. Venku čekají děti a uvázaný pes. Úplně jsem na něj zapomněla, ten mi tu ještě chyběl.
Radka se bezelstně ptá, co jí je. Prd, je vzteklá, že nespí. Nervy pracují. Možná by mohla mít hlad. Rozhodnu se najít lavičku a dát jí přesnídávku. Lavička je daleko a Kája jde neskutečně pomalu. Nutím ji spěchat, přitom nemilosrdně táhnu Žofika, který by si chtěl očuchávat kdejaký keříček. Konečně jsme na lavičce, Kája jde na klouzačku a já krmím Libušku. To ji uklidnilo. Ale jen na dobu krmení. Žofik shodil vodítkem z lavičky lahvičku s pitím, dudlík je od hlíny. Kája spadla z klouzačky a brečí. Libuška dojedla a taky brečí. Já bych tedy už taky docela brečela. Ječím na Káju, že je trdlo a že musí dávat pozor. Odcházíme k domovu. Po pár stech metrech zastavuji, vyndávám vřískající Libušku z kočárku. Ta si unaveně položí hlavičku na moje rameno a těžce oddychuje. Domlouvám jí, že tohle by přece nešlo, že je moje miminko milované, ale teď je čas spinkat (už skoro dvě hodiny...). Kája chce čůrat. Vracím Libušku do kočárku - hádejte, jak reaguje? Kašlu na ni a rozhodnu se pro co nejrychlejší přesun k domovu. Pár minut před cílem Libuška usíná v předklonu, hlavičku opřenou o madlo kočárku. Uf. Když ještě kousek popojedeme, doufám, že zabrala a položím ji na záda. Sláva, spí. A doma spala ještě přes hodinu na chodbě, zatím jsme se mohly s Kájou uklidnit, vybalit nákup a užit se navzájem, což byla pohoda a obě jsme to moc potřebovaly. Libuška se prospala do výbroné nálady, a když jsem jí ještě dala oběd, byla už celé odpoledne nejmilejší miminko na světě.
Tak takhle to máme s tím nakupováním. |
|
Zobrazeno doposud 242 x.
|
|
