Nevim, kde zacit, tak to vemu vsechno hezky od zacatku.
Na Velikonoce jsem se na 10 dnu vratila do CR. Uzila jsem si opravdu prazdniny dle meho, 2 zavody, kolo, kamaradi a spanek ;o) Neni pak divu, ze se mi nechtelo vubec zpatky do Francie. Par hodin pred odjezdem mi vola Helene, jestli pro me maji dojet na nadrazi do Dijonu.
V autobuse spim jak zabita a v Dijonu se mi vubec nechce vstavat. Vubec se mi nikam nechce a uz vubec ne hlidat deti, bylo mi tak krasne v klidku daleko od kriku a tak.
Vyhrabu se z busu a vyhlizim auto. Po asi 5ti minutach spatrim citroena a v nem ... bratranec? Bratranec deti, co hlidam, ne muj, to jen tak pro upresneni. Jsem rada, ze pro neprijel nekdo z rodicu. Prej vypadam unavene. Aby ne. Hned mu reknu, ze se mi vlaste do Beaune nechce a tim zacne nase konverzace a dalo by se rict, ze i pratelstvi.
Ctvrtek i patek utekly jako voda. V sobotu dopo jsem hlidala deti a odpo jsem byla na kole – 80 km v kopeckach. V nedeli rano jsem vstavala v 8:45 a v 9 jsem uz sedela na kole. Na trnink s triatlonem se nas vydalo kolam 10, jenze vsichni jsou rychlejsi nez ja a ja se do kopecku plazim jak snek a hlavne po vcerejsku. Stehna me bolej. Vyjedu na kopec a pak si to svistim z kopecka domu, zatim, co ostani pokracuji. Na nedeli ospoledne jsem slibila Paulovi prohlidku mesta, jenze se zahrabu do postylky a spim. Proberu se neco malo pred 6. Ali chce jit do kina, tak ji s bratrancem doprovodime a ja hodinu trpim u filmu OSS 117. Pak se vydame po stopach hradeb, ktere, ztratime, tak se vracime.
V pondeli se mi vubec nechce na kolo. Z pelechu se vyhrabu kolem 10. v klidu se nasnidam, v pul jedenacty zjistuju, ze ne vsichni jsou pryc. V jidelne je zavrenej Paul a strhava tapety – chudak; Vubec mu to nejde. Jak je znamp, me jdou vsechny destruktivni prave skvele, tak mu pomuzu a v poledne mame ½ mistnost hotovou. Po obede pokracujem, jen nas to moc neba. Delame kraviny. Nejvetsi sranda je, ze se nam porouchal parni stroj na nahrivani tapet. Benoit nam tedy od sousedu priveze novou nahrejvacku a radi nam, pridej vic pary, vic to naparuj. Jen co odejde, oba jsme mrtvi smichy a dost pochybujem o tom, jestli nekdy strhaval tapety. Po odtapetovani cele mistnosti a po veceri navrhnu, ze pojedem do Chalon. Jela bych kamkoli, hlavne daleko od deti ;o) Proc daleko od deti? To je na dlouho. Anthelme, ten 2 lety prcek se totiz naucil vylejzat z vysoky postylky. Tak ho rodice ulozili do velke poste vedle okna. Jenze podle prcka je v zavesech pani, ktera s nim mluvi a tak nechce spat. No a v pondeli si klidne sedime u veci. A najednou slysime, ze nekdo otvira dvere od domu. A on prcek v holinkach a v bunde. Tata se rozlobi, ze to neprichazi v uvahu, at upaluje do pelechu. Prcek na neho: “Non!” a tata:”c’est les parents qui commandent! – rodice tu urcuji pravidla! Prcek:”non, c’est les bebe qui commandent! – nene, to jsou deti!. Tata mrtvej smichy: “Anhelme, vas au lit! – bez do postele.Prcek: Puisque c’est comme ca, je m’en vais! – kdyz je takhle, odhazim. A opravdu vysel z baraku. Byli jsme mrtvi smichy. Veta puisque c’est comme ca... se opravdu ujala. ;o) |
